Vyprávění Leony Machalové
Spatřit v přírodě některou z divoce žijících velkých šelem byl můj sen už od doby, kdy jsem se před 7 lety začala o rysy, vlky a medvědy zajímat. Avšak v Beskydech – oblasti, kde jsem v podstatě doma a kde trávím nejvíce času pracovně i volnočasově – jsou tito vrcholoví predátoři jen velmi vzácní. Šance se s nimi setkat je tak vzhledem k jejich plachosti jen nepatrná. Proto jsme s přítelem Mirou, jemuž se ještě dříve než mně staly šelmy životní náplní, každoročně vydávali za hranice rodné země na východ, do oblastí, kde šelmy nikdy nebyly zcela vyhubeny. Prošli jsme několik rumunských pohoří i nejdivočejší slovenské hory, štěstí jsme však měli jen na několikeré pozorování a setkání s medvědy.
Protože jsme chtěli více poznat také oblasti, odkud především k nám do ČR šelmy přicházejí, vydali jsme se v srpnu loňského roku na několikadenní „vandr“ za šelmami do oblasti Kysuckých Beskyd, v podstatě jen pár desítek kilometrů za našimi hranicemi. V zimě nám zde množství nalezených pobytových znaků v podobě stop a trusu prozradilo, že se zde vlci pravidelně pohybují. Byli jsme tak zvědavi, co objevíme při letním průzkumu území.
První den cesty po hřebeni a později po loveckém chodníku úbočím hor jsme minuli jen několik starších vlčích „hromádek“ trusu a pár stop v blátě. Po setmění, když jsme se chystali na okraji lesa ke spánku pod celtou, se z nedalekého svahu slabě ozvaly kňučivé hlasy. Díky dřívějším zkušenostem s podobnými zvuky jsme je přisoudili vlčím štěňatům a další den jsme proto věnovali prozkoumávání blízkých louček a lesních cest. Starší i čerstvé vlčí hromádky na několika místech a též stopy v blátě nás ujistily v tom, že procházíme územím, jež je součástí vlčího teritoria.
Stopy nás po nenápadné lesní svážnici zavedly na zarůstající holinu na svahu. Množství vlčího trusu na úzké pěšince, poválená tráva a rozkousané kosti na několika místech naznačovaly, že se zde vlci zřejmě častěji zdržují. Ideální místo pro umístění fotopasti, řekli jsme si, a připevnili ji na menší smrček rostoucí poblíž jednoho z více ušlapaných míst na pěšince.
Odcházeli jsme po právě objeveném vlčím vrstevnicovém chodníčku vedoucím rozvolněnou mlazinou, když z nenadání Mira uviděl pár metrů pod námi v křoví vlka, jak kráčí vysokou trávou. Zastavili jsme, vlk však už náš pohyb také zaregistroval. Zvedl hlavu směrem k nám a jak nás spatřil, skočil dolů mezi mladé stromky. Protože jsem šla až pár metrů za Mirou, zahlédla jsem ho jen okamžik. Chvíli jsme se spolu dohadovali, zda to byl dospělý vlk nebo mládě a pak potichu po chodníčku z místa odcházeli, doufajíce, že třeba ještě vlky někde uvidíme.
Večer před setměním jsme strávili čekáním na hřebénku nedaleko nad místem našeho nečekaného setkání. Vylezli jsme si na velký košatý smrk na kraji horské louky, kde jsme doufali, že by se vlci mohli objevit. Do tmy se však neukázali, přesto jsme usínali spokojeně s myšlenkami na dnešní nádherné zážitky.
Druhý den jsme opět zamířili na vlčí chodník k naší fotopasti plni očekávání, zda se vlci na vybraném místě ukázali. Abychom však vlky nerušili v čase jejich největší aktivity z rána nebo večer, přicházeli jsme na lokalitu až kolem 11 hod dopoledne, kdy slunce již docela pálilo a čekali jsme, že budou v tu dobu někde zalezlí ve stínu. Pomalu jsme kráčeli po pěšince, snažili jsme tlumit každý krok, ale jak jsme se dostali do vysoké trávy, na dohled od fotopasti, moc platné nám to nebylo. Šustění zřejmě upoutalo zvědavé vlče, které běželo po pěšince proti nám. Jakmile nás spatřilo, na místě se obrátilo a utíkalo zase po chodníčku pryč, takže jsem ho ani nestačila zahlédnout.
Škoda, taková šance vidět z blízka vlka, kdybychom šli ještě opatrněji a pozorněji, říkali jsme si a došli k fotopasti. V momentě, kdy jsme začali prohlížet kartu a zjistili, že několik fotek vlka tam máme, se nad námi z mírného svahu porostlého mladými stromky začalo ozývat jemné, ale naléhavé kňučení, asi jako když pes po něčem teskní nebo se potřebuje jít vyvenčit. V tom momentě jsme slyšeli, jak po pěšině přímo k nám přibíhá zvíře. Protože jsme seděli na okraji pěšinky skryti za vysokou trávou, spatřili jsme ho, až když bylo dva metry přímo před námi. Malé vlče nás uvidělo ve stejný okamžik. Prudce zabrzdilo, na místě se otočilo a zmizelo ve vysoké trávě lemující pěšinku. Než jsme se stačili vzpamatovat z překvapení, zjevilo se před námi další vlče. Vyběhlo ze stejného místa, leklo se a opět pelášilo zpět. Vyfotit se nám ho podařilo, až se situace zopakovala po třetí.
Další štěně už se neobjevilo a začali jsme tak věnovat pozornost kňučivému hlasu, který vycházel z houštiny asi 30 m od nás. Byl tam další vlk, pravděpodobně jeden z rodičů štěňat. Skryt za stromky se pomalu přesouval stále výše po mírném svahu a s přestávkami jemným kňučením zřejmě volal mláďata k sobě. Došlo nám, že proto všechny běžely tím směrem po chodníku – ve snaze dostat se k rodičům, což jsme jim však naší přítomností překazili.
Dospělý vlk se pak dostal na svahu na rozvolněnější místo mlaziny, kde jsme jej konečně uviděli. Stále kňučením přivolával mladé, jejichž pohyb jsme dle šustění vegetace tušili kousek pod pěšinou. Snažili se nás obejít, protože jsme stáli na chodníčku mezi nimi a dospělým vlkem.
Bylo jasné, že zde nejsme vhod a kazíme vlkům rodinnou pohodu. Rychle jsme tedy fotopast dali zpět na místo a odcházeli stejnou trasou, kterou jsme přišli. V mysli jsme si promítali právě prožité okamžiky a teprve si uvědomovali, jaké jsme měli neuvěřitelné štěstí, být takto blízko divokým vlkům. Ti po našem vyrušení místo naštěstí neopustili (jak jsme se trochu obávali) – další den je zde opět několikrát zaznamenala fotopast při probíhání po chodníčku :)
První setkání s vlky v přírodě tak pro mě znamenalo nejen neopakovatelný zážitek na celý život, ale i cennou osobní zkušenost. Potvrzuje totiž, že vlci nejsou nebezpeční a nemají snahu na člověka zaútočit, ani když jde o ochranu mláďat, jak se někteří lidé stále obávají.
LEONA MACHALOVÁ
