Potlačení pytláctví a předcházení vzniku konfliktů mezi chovateli hospodářských zvířat a velkými šelmami: to jsou dva snad nejdůležitější cíle dnešních ochranářských snah vedoucích k usnadnění návratu velkých šelem do jejich původních domovů. Zatímco u nás dosud neexistuje ze strany státu žádná systematická podpora preventivních opatření proti škodám na dobytku v oblastech výskytu velkých šelem, ve Švýcarsku vyhodnocují prvních pět let zkušeností s různými systémy ochrany stád.


Až do konce minulého století se ve Švýcarsku nikdo ochranou stád hospodářských zvířat před útoky velkých šelem zabýval. Po vyhubení rysů, vlků i medvědů v minulých staletích to ani nebylo třeba. S postupným příchodem vlků do alpských údolí se ale začaly množit případy škod na hospodářských zvířatech, na což zareagovaly švýcarské úřady postupným zavedením systému preventivních opatření.

Prioritou v alpských regionech bylo především nalézt vhodná preventivní opatření pro malá až středně velká stáda (ve švýcarských poměrech 100-450 ovcí), která byla útoky vlků nejvíce postižena. Pastevectví na této úrovni je pro Švýcary buď způsobem trávení volného času či v některých případech taky zaměstnáním na částečný úvazek. Jen v několika málo případech byli venkované zcela závislí na tomto zdroji příjmů.

Mapa útoků vlků na hospodářská stáda v SZ ŠvýcarskuŠvýcarští přírodovědci si pro zhodnocení opatření vybrali oblast na severozápadě země. Zde se v roce 2009 objevila první vlčice a hned v prvním roce napáchala v oblasti značné hospodářské škody na nezabezpečených stádech (viz mapka). Pro další období bylo proto cílem švýcarských úřadů zavést v oblasti taková opatření, která by ochránila i ta nejmenší stáda a vyžadovala minimální změny v systému.

V následujících čtyřech letech proto odborníci doporučili všem místním pastevcům individuální preventivní opatření šitá na míru konkrétním stádům a lokalitě. Na základě lokality a míry ohrožení bylo také možné získat finanční podporu na realizaci opatření. Jejich zavedení ale nebylo závazné, rozhodnutí bylo vždy na konkrétním majiteli stáda. Především se jednalo o doporučení využívání pasteveckých psů dvou plemen: Maremmansko-abruzzský pastevecký pes a Pyrenejský horský pes. V některých případech se takto podařilo do stáda včlenit až 4 psy. Naopak pastevci nevyužívali ochranné elektrické ohradníky. Někde byla tato opatření doplněna ještě změnou systému hospodaření: velké pastviny byly rozděleny na menší podjednotky a oploceny. Stáda se pak pásla střídavě na menších plochách. U jedné pastviny byla také zřízena funkce stálého pastevce. 

Maremmansko-abruzský pastevecký pesPyrenejský horský pes

Maremmansko-abruzský pastevecký pes (vlevo) a Pyrenejský horský pes (vpravo)


Mapa chráněných stád v letech 2009 a 2013. Chráněná stáda jsou modrá, nechráněná červená.Výsledky po pětiletém pozorování mluví poměrně jasně: během let 2009-2013 stoupl počet chráněných stád z 1 na 10, a naopak klesl počet nechráněných stád ze 17 na 8. O efektivitě přijatých opatření svědčí, že zatímco se za sledované období stalo 18 útoků vlků na nechráněná stáda (celkem 153 stržených zvířat), tam kde byla přijata ochranná opatření, došlo jen k 5 případům s 15 usmrcenými zvířaty.

Vědci poukázali na jasnou souvislost mezi počty útoků a přítomností pasteveckých psů: čím více bylo ve stádu psích ochránců, tím méně bylo úspěšných vlčích útoků a tím menší byly i škody. Naopak přítomnost pastevce či změny ve využívání pastvin (střídavý pastevecký systém) neměly pravděpodobně žádnou pozitivní roli při ochraně stád před útoky vlků.

Provedený výzkum má pro švýcarské ochranáře jednu zásadní přidanou hodnotu: mají nyní v rukou argumenty a jasné důkazy, že existují funkční preventivní opatření. Ostatně nám to potvrdil i jeden z pastevců, kterého jsme sami navštívili před dvěma lety ve Švýcarsku na naší poznávací cestě. Ten měl své čtyři pastevecké hlídací psy už sedm let, sám je vychovával od štěňat a na rozdíl od kolegů, kteří psy nevlastnili, neměl náš pastevec větší problémy s vlky. S těmito argumenty mohou nyní tamní ochranáři obcházet i pastevce v dalších oblastech a bojovat s jejich neochotou a nedůvěrou, se kterou se potýkali na začátku výzkumu před pěti lety. Zároveň před nimi stojí nové otázky. Ta zásadní zní, jak budou navržená opatření fungovat, pokud vlků v oblasti přibude a budou lovit s jinou loveckou strategií ve smečkách.

 

JOSEFA VOLFOVÁ