English version

Byl to náš sen

Byl to náš sen už od dětských let. Podívat se do země indiánů, kde se člověk může toulat měsíce v divočině, aniž by někoho potkal. Kanado, vítej.

Před cestou do divočiny se však ozývají pochybnosti. Je taková cesta dobrý nápad? Být někde měsíc bez možnosti spojit se se světem a vyhledat pomoc, kdyby něco? A ještě někde vylekat medvěda? Obavy podpořila i většina známých. Kdykoli jsem totiž začala mluvit o našem výletu, záhy následovala otázka: „Do divočiny? A co medvědi? Sežerou vás!“  Ano, možná. Může se to stát. S tím se každý z nás (včetně rodičů) musel vyrovnat sám. Bylo to poprvé, kdy jsem musela přijmout, že se můžu stát součástí potravního řetězce. (Na vysvětlenou: Medvěd hnědý a medvěd baribal neberou člověka jako kořist na rozdíl od ledního, který ale žije na severu a tam jsme se nechystali. Ostatní medvědi se však člověka bojí a raději před ním utečou. Jsou ale situace, kdy může medvěd zaútočit - především když se cítí ohrožen vaší přítomností či má pocit, že jste v jeho teritoriu. Nikdo vám pak nemůže zaručit, že si vás nedá k večeři.)

Ještě než jsme vkročili na posvátnou zem indiánů, přijala jsem za svůj zákon přírody - silnější vítězí - a uklidnila jsem se. Do nekonečné tajgy Yukonu ale byla ještě cesta daleká. Znamenalo to pro nás urazit stopem tisíce kilometrů z města Calgary přes krásné hory Rocky Mountains. Právě zde jsme se poprvé setkali s medvědem baribalem. Projížděli jsme národní park Jasper, když vidíme na okraji silnice plno aut. „To jsou turisti, loví tu snímky,“ vysvětluje nám místní chlápek. Čeho? No jasně - medvěda. Je tu medvěd baribal a vypadá jako náš Béďa (pes, labrador). „Takovej rozkošnej plyšovej méďa k zulíbání. A ten že je nebezpečný?“

Jedeme dál. Medvědů baribalů a medvědů hnědých i s mláďaty cestou přibývá. Krásně se na ně dívá z auta. Od místních se dozvídáme, že medvědi se nedávno probudili ze zimního spánku a živí se trávou. Jsou teď býložravci. Uf.  Žerou a nic jiného je nezajímá, často ani auta. Jo, moc pěkně pózovali na trávníčku. (Podél silnic se udržuje poměrně velká plocha, která se kosí ,tzn. je tu hodně šťavnatá tráva a také se tu šíří  nepůvodní pampeliška, která medvědům moc chutná. Proto medvědi hodují u silnic.)

Vyplouváme. Čeká nás 700 km po řece na kánoích v panenské divočině, což zabere asi měsíc. Paráda. Příroda ještě hezčí než v dokumentech od BBC. Abychom předešli kontaktu s medvědem, snažíme se dodržovat základní pravidla:

1) Při vstupu do lesa jsme hluční. (Copak to jde v panenské přírodě? V lese se přece nekřičí.)
2) Rozhlížíme se kolem sebe, co to jde. Jsme ostražití. (Už jste to někdy zkoušeli, když máte přes hlavu síťku proti komárům? Jste rádi, že vidíte, kam šlapete.)
3) Vaříme jinde, než kempujeme. (Jenže co když se to na tábořišti hemží lipany?)
4) Pokud to je možné, upřednostňujeme spaní na ostrůvcích. (Ukáže se ale, že i zde jsou medvědí stopy. Medvěd totiž umí plavat - a plave rád!)
5) Ve stanu nenecháváme žádné jídlo, kosmetiku, či cokoli voňavého, tedy kromě sebe. Často voníme jako smažená ryba.
6) Vše voňavé dáváme na zem do barelu a loďáku, který by měly být neprodyšný. O zavěšování se ani nepokoušíme. Už jste se snažili uvazovat 50kg barel na strom? Věřte, že někteří medvědi jsou schopni podat kvůli žrádlu akrobatický výkon.

Zajímá vás, jak dopadlo naše setkání s medvědy v divočině? I přes množství stop na břehu, které vídáme skoro každý den, nás ani jeden medvěd nepoctil svou návštěvou. To jenom losice s tou svou obrovskou hlavou, po jejíž návštěvě zbylo hejno komárů a hovad, nebo bobr, který z dálky připomínal medvěda.

Jsme u konce našeho putování. Přežili jsme. Přežili?

Co se týče zvířat, čekala nás v civilizaci mnohem větší divočina než na řece. Podél silnic opět potkáváme medvědy, losy, bizony... to ta pěkná travička. Stopování po pár dnech nejde tak, jako když jsme jeli na sever. Tvrdneme ve městě Watson Lake a od místních dostáváme jen nabídky jedeme „in the midle of nothing“, jedeme 20 km... a turisti zásadně neberou. K večeru druhého dne po celodenním stopování za městem, vyčerpaní horkem a soustředěním se na stop, si krátíme chvíli jídlem – rýže s něčím. Pavel jde po jídle umýt ešus (vytřít trávou), když tu se najednou otočí a volá: „Kousek za tebou je grizzly!“ (Přilákalo ho jídlo?) Zvědavě kouká (podle Pavla nekoukal zvědavě, ale hodnotil situaci. Zaútočit, či se vzdálit?). „Pojď ke mně!“ křičí Pavel. Udělám k němu dva kroky, jenže pak mi to dojde: „Přeci tady nenechám krosnu a naše věci, aby je grizzly rozsápal!“ (Předpokládala jsem, že medvěd cítí jídlo, a proto přijde očichat věci). Vracím se k batohu, narychlo do něj házím všechny po kraji vozovky rozházené věci a po očku sleduji medvěda. Kouká. V tom už ale z protisměru jedou auta. První, co mě napadne: Ti si určitě budou chtít vyfotit potyčku stopařky s medvědem! To už ale ke mně přichází Pavel, medvěd přeci jen leká aut a jde od silnice. Bereme všechny věci a odcházíme do města. Medvěd je nám ale na stopě. Cítí z nás jídlo? Ne... to zbystřil jahody. Fotíme si ho už z bezpečné vzdálenosti. (Přeci jen je to zážitek na celý život.) Medvěd, uchvácen jahodami, které rostou všude podél silnice, je už ve městě. Turisti v autech fotí. Místní ho plaší troubením. Končíme raději se stopováním a jdeme si poblíž najít nějaké pěkné místo na stan. Snad to je dostatečně daleko od medvědího teritoria. Věřte ale, že to byla jedna z nejhorších nocí v mém životě. Čekala jsem návštěvu. Naštěstí nepřišla.

Jsou tedy medvědi nebezpeční? Ano i ne. Když budete dodržovat určitá pravidla a v případě setkání se s medvědem se vzdálíte, nejspíš přežijete. Každopádně se mi opět potvrdilo, že v civilizaci je méně bezpečně než v divočině. Tam totiž vše funguje podle přírodních zákonitostí. Tam si nikdo neudržuje pěkný trávníček. Ale kdo ví. Možná stačilo málo a bylo vše jinak. Co všechno může způsobit jedno medvědí pohlazení... Takže díky, Duchu Přírody, že jsi nás ochránil.

KLÁRA FLOROVÁ

 

Copyright © Hnuti DUHA Olomouc

vytvořil Michal Kandr