Na jihu Evropy se v minulých 15 letech odehrál doslova zázrak – díky ukázkové spolupráci odborníků, úřadů (od místních samospráv po Evropskou unii) a zapojení místních lidí, především majitelů pozemků a loveckých honiteb, se zřejmě podařilo zachránit před vyhynutím menšího ze dvou evropských druhů rysa – rysa pardálového, také běžně nazývaného rysa iberského. O úspěchu záchranného projektu svědčí nově narozená mláďata i neustále se zvyšující počty těchto šelem ve volné přírodě.
Trochu jiný rys
Od našeho známého rysa ostrovida se jeho jižní příbuzný liší především velikostí – je asi o třetinu menší a lehčí – a výraznými licousy. Těmi se honosí všichni dospělí jedinci včetně samic. Typické je pro něj také výrazné skvrnění.
Rys pardálový obýval ještě v 19. století prakticky celý Pyrenejský (Iberský) poloostrov až po jih Francie. Rostoucí tlaky spojené s využíváním krajiny člověkem – především růst infrastruktury a zemědělství – spolu s intenzivním lovem však početnost a rozšíření populace značně zredukovaly. Ve druhé polovině 20. století pak přišla další rána v podobě infekčních nemocí, jež na jihu Evropy doslova zdecimovaly populace divokých králíků – hlavní kořisti iberských rysů.
Značky v pohoří Andújar upozorňují řidiče na výskyt rysů
Na počátku tisíciletí přežívala ve španělské Andalusii necelá stovka rysů ve dvou izolovaných populacích – v pobřežní oblasti Doñana a v části pohoří Sierra Morena na severu regionu. Vše tak nasvědčovalo tomu, že rys pardálový v krátké době vyhyne, a to jako první z velkých kočkovitých šelem v novodobé historii vymírání druhů způsobených člověkem. S tím se však španělští zoologové nehodlali smířit; díky nezanedbatelné podpoře andaluské vlády a Evropské unie se v roce 2002 zrodil program LIFE Lince.
Boj proti vyhynutí
Andaluská vláda podpořila rozjetí projektu na záchranu ikonické šelmy 33 miliony eur. První podmínkou úspěchu bylo obnovení populace divokých králíků. Důležitou roli sehrál také plošný zákaz kladení pastí na lišky a další zvířata považovaná místními hospodáři za „škodnou“. Rys přitom dokáže populace lišek, jež vnímá jako konkurenci, velice úspěšně regulovat. O tomto a dalších přínosech rysa v krajině bylo třeba přesvědčit především majitele pozemků a místní lovce. Jejich spolupráce a změna negativních postojů, často založených na generace starých mýtech, byla a stále je pro zachování druhu klíčová. Na pravidelných setkáních s pracovníky projektu LIFE se například diskutuje o zemědělských postupech šetrných z hlediska zachování vhodného prostředí pro iberské rysy a jejich kořist.
Na počátku projektu se ekologové soustředili na chov rysů v zajetí a vytvoření jakési „genetické banky“ pro případ jejich vyhynutí ve volné přírodě. Dalším – ambicióznějším – krokem bylo vypouštění jedinců narozených v zajetí na svobodu s cílem posílit dvě poslední přežívající původní populace a zlepšit jejich genetickou diverzitu.
Je příznačné, že z prvních dvou samic vypuštěných v provincii Jaén v únoru 2011 jedna po 6 měsících zahynula v pasti nastražené v jedné z loveckých obor. Druhá samice se však úspěšně adaptovala na život ve volné přírodě a po ní řada dalších vypuštěných jedinců. Do roku 2013 se počet divoce žijících iberských rysů více než ztrojnásobil, takže mohl Mezinárodní svaz pro ochranu přírody druh překlasifikovat z kategorie „kriticky ohrožený“ na „ohrožený“.
V navazujícím projektu LIFE Iberlince (nástupci programu LIFE Lince) se fungující model spolupráce rozšířil do dalších oblastí vhodných pro návrat rysa – v současné době se rysům kromě Andalusie daří ve španělských regionech Extremadura, Castilla-La Mancha a také v Portugalsku. Podle výsledků zatím posledního sčítání z roku 2017 žije ve volné přírodě 589 rysů pardálových, z toho 448 v Andalusii.
Na návštěvě u rysů
V jedné z jádrových oblastí výskytu rysa na Iberském poloostrově – pohoří Andújar, které je součástí masivu Sierra Morena na severní hranici Andalusie, žijí necelé dvě stovky rysů. Zahlédnout zde jednoho z nich není překvapivě až tak těžké. Ačkoliv jsou šelmy přirozeně plaché, před lidmi se neskrývají v hlubokých lesích, jak jsme zvyklí u nás – jejich domovem je více méně otevřená krajina s charakteristickou mozaikou středomořských smíšených lesů, houštin a pastvin rozprostírajících se na skalnatých svazích. Kdo nechce spoléhat jenom na štěstí, může si vybrat z nabídky certifikovaných ekoturistických společností, jejichž průvodci mají rozsáhlé znalosti místní fauny a flory, včetně zvyků a oblíbených lokalit rysů.
Přírodní rezervací Sierra de Andújar se vine cesta, kterou od okolních pastvin, sadů a loveckých obor zpravidla odděluje drátěný plot. Vždy po několika kilometrech nám výstražná značka nebo nápis připomínají, že projíždíme oblastí výskytu rysa iberského a máme proto dodržovat maximální rychlost 40 kilometrů za hodinu. Zdá se však, že jsme jediní, kdo věnuje značkám pozornost, protože nás ostatní řidiči na úzké silnici co chvíli nebezpečně předjíždějí. Není proto divu, že čím dál více rysů umírá pod koly aut.
Nebezpečné silnice
Ačkoliv jsou místní obyvatelé šelmám obecně nakloněni (v nedávném průzkumu například 80 % respondentů žijících v oblasti Sierra Morena jednoznačně podpořilo větší ochranu iberských vlků) a na „svého“ rysa jsou také náležitě pyšní, na změnu každodenního chování to, zdá se, nestačí. I tímto směrem proto ekologové cílí značnou část osvěty. Se značkou omezení rychlosti se nedávno vyfotil například i slavný herec Antonio Banderas, který z Andalusie pochází.
Neutěšené statisticky úmrtnosti rysů na silnicích a železničních tratích jsou odvrácenou stranou úspěšného programu na záchranu druhu. „Daří se nám rysy rozmnožovat, pak je ale vypouštíme do krajiny hustě křižované silnicemi, takže přirozeně dochází k mnoha tragickým nehodám,“ upozornil v rozhovoru pro zpravodajskou agenturu EFE ředitel španělské pobočky WWF Juan Carlos del Olmo.
V roce 2017 takto zahynulo celkem 31 rysů. Za prvních pět měsíců roku 2018 bylo jenom v Andalusii na silnicích usmrceno 8 rysů. Často jsou to mladá zvířata, na jejichž úspěšném rozmnožování závisí budoucnost druhu. Odborníci přitom na podobný scénář upozorňují již řadu let. V roce 2014, který byl zatím zdaleka nejhorší, pokud jde o úmrtnost rysů vzhledem k jejich celkovému počtu, se příslušné resorty státní správy zavázaly vybudovat na dvou úsecích s nejvyšším počtem nehod zelené mosty a podchody. Plány však dodnes zůstávají pouze na papíře. Zlepšilo se jen oplocení rizikových úseků a údržba krajnic, která by měla zajistit lepší přehlednost. To je však evidentně málo.
„V roce 2002 žili rysové na pouhých 125 km2, zatímco v roce 2017 celková rozloha oblastí s trvalým výskytem rysa přesáhla 3 000 km2,” vysvětluje vedoucí projektu Iberlince Miguel Ángel Simón. „Z toho přirozeně vyplývá, že se rysové častěji pohybují v místech, kde jim hrozí různá nebezpečí.“
Vysoká fragmentace krajiny a hustá infrastruktura je na Pyrenejském poloostrově velkým problémem. Hlavní silniční tahy často vedou v bezprostřední blízkosti nebo dokonce napříč přírodními rezervacemi. Ty jsou navíc ze všech stran obklopeny nekonečnými plantážemi olivovníků či rozlehlými zeleninovými farmami. Lépe na tom není ani slavný národní park Doñana, jehož jádrová část je od okolní přírodní rezervace oddělena oplocenou vysokorychlostní silnicí. Alespoň zde jsou však přece jenom k vidění dva ekodukty.
Jak propojit rozkrájenou krajinu
Do záchrany iberských rysů bylo v letech 2002 – 2018 investováno okolo 70 milionů eur, z toho zhruba 60 % přišlo z Evropských fondů. Program LIFE Iberlince letos sice končí, již se však připravuje navazující projekt LIFE Iberlince II. Ten by se měl zaměřit právě na problém průchodnosti krajiny pro šelmy. Ačkoliv stále dochází k ojedinělým případům pytláctví či nelegálnímu kladení pastí (v roce 2017 šlo celkem o 8 případů), více než polovinu úmrtí rysů mají na svědomí právě nehody na silnicích.
Při rostoucí populaci se mladí rysové čím dál častěji vydávají prozkoumávat nová území, kde na ně však mohou číhat nejrůznější lidské nástrahy. Jedním z hlavních cílů nadcházející fáze projektu je proto obnovení přirozených migračních koridorů, které by umožnily bezpečný pohyb šelem krajinou a propojení dosud izolovaných populací.
S trochou nadsázky se dá říct, že cestu přitom odborníkům ukazují sami rysové – především mladí samci se při hledání nového území někdy vydávají na překvapivě dlouhé pochody. Čtyřletý rys Litio se k velkému překvapení všech letos koncem května objevil až u Barcelony – více než tisíc kilometrů od údolí řeky Guadiany v Portugalsku, kde byl před téměř dvěma lety vypuštěn do volné přírody.
Přestože se rysovi zřejmě v lesíku necelých dvacet kilometrů od velkoměsta zalíbilo, čekal by ho tu samotářský život, protože Katalánsko návrat rysí populace do své přírody v současné době neplánuje. Litio byl proto po několika dnech odchycen a navrácen do Portugalska. Rys narozený v chovné stanici v národním parku Doñana nosil od svého vypuštění telemetrický obojek, ten však přestal o několik měsíců později odesílat informace o poloze a jak se teď ukázalo, byl příliš poničený na to, aby z něj odborníci získali jakákoliv data o Litiově přesné trase napříč Pyrenejským poloostrovem. Jisté je jen to, že rys musel zdolat množství překážek přírodních i lidských.
Mapa zveřejněná na stránkách projektu LIFE Iberlince ukazuje trasy dalších rysích cestovatelů. V roce 2016 například rys příhodně nazvaný Mundo (španělsky svět) doputoval ze španělské Doñany do údolí Guadiany – místa úspěšné reintrodukce rysů v Portugalsku. Tím potvrdil existenci přírodního koridoru mezi těmito dvěma populacemi.
Miguel Ángel Simón, vedoucí projektu Iberlince a člověk, bez jehož nezdolného úsilí by ke vzkříšení iberských rysů asi nedošlo, věří, že pokud se podaří propojit stávající rysí populace migračními koridory a učinit pohyb v krajině pro rysy o něco bezpečnější, mohl by být do roku 2025 rys pardálový přeřazen v Červené knize ohrožených druhů do kategorie „zranitelný“.
„Kdyby mi to někdo na začátku řekl, nevěřil bych mu,“ komentuje úspěch programu Simón a dodává: „Bez obrovského kusu práce odvedeného v chovných centrech bychom to nikdy nedokázali.“
FOTOREPORTÁŽ
Mladý rys v pohoří Andújar Rys na lovu králíků, pohoří Andújar
Když jsme se v březnu tohoto roku vypravili do Andújaru, vůbec jsem nedoufala, že by se nám během krátké návštěvy mohlo podařit na vlastní oči spatřit tamního vzácného obyvatele – rysa pardálového. Plán byl projít se krajinou, udělat si představu o prostředí, v němž tato šelma žije a při troše štěstí vyfotit pár rysích stop (jako správná hlídkařka jsem nezapomněla přibalit měřítko). Na místě však bylo všechno trochu jinak. Silnici vinoucí se pohořím ze všech stran obklopují soukromé pozemky obehnané ploty. Každý pokus odbočit na polní cestu skončil po pár metrech bránou, často s nápisem „soukromá lovecká honitba“.
Podle mapy získané v návštěvnickém centru přírodního parku Sierra Andújar se zdálo, že jádrem parku vedou pouze dvě stezky otevřené pro veřejnost, zamířili jsme tedy na začátek jedné z nich. Ještě jsme ani nestihli zaparkovat, když se z vysoké trávy na břehu řeky zdvihla obrovská hlava jelena dvanácteráka. Soustředěně přežvykoval a rozvážně si nás prohlížel. Zatímco můj společník sahal po fotoaparátu, mě zaujalo něco úplně jiného. Byl to jenom rychlý pohyb, zaznamenaný koutkem oka, ale měla jsem jasno: takhle běhá jedině kočka!
Vytrhla jsem šokovanému fotografovi kameru a začala dlouhým objektivem zkoumat protější svah. A nemýlila jsem se! Na otevřeném prostranství mezi nízkými stromy tam skutečně seděl legendární iberský rys. Bez hnutí číhal na králíka, otočený k nám zády, na tu vzdálenost při pohledu pouhým okem k nerozeznání od pahýlu stromu nebo hromádky hlíny. Tedy až do doby, než spatřil svou kořist a dlouhým skokem se za ní střemhlav vrhnul… tentokrát však minul a tak zpět do nehybné vyčkávací pozice… příště to určitě vyjde…
Iberský rys se na lov králíků specializuje, vždyť představují 75 % jeho potravy. Aby dospělý rys nehladověl, potřebuje spořádat jednoho králíka denně. Náš lovec však tentokrát neměl štěstí. Při pozorném pohledu na fotografie jsme později usoudili, že šlo o mladého jedince, který ještě nemá výrazné licousy. Možná musí tedy ještě vypilovat svou loveckou techniku.
V naprosté euforii jsme rysa pozorovali dlouhé minuty, než se rozhodl zkusit štěstí jinde a odběhl nám z dohledu. Když jsme se vzájemně ujistili, že se nám jenom nezdál, došlo konečně také na focení jelena, který se celou dobu v klidu pásl opodál.
Pohoří Andújar v Andalusii – krajina vhodná pro iberské rysy
Prostředí rysa pardálového charakterizuje mozaika středomořských smíšených lesů, houštin a otevřených stepí. Lesy tvoří především duby (cesmínový a korkový), plané olivovníky, vavříny a borovice pinie. Právě takový typ krajiny nejlépe vyhovuje divokým králíkům a dalším druhům, jimiž si rys doplňuje stravu, jako jsou různí hrabaví ptáci či hlodavci. Péče o krajinu je nepostradatelnou součástí ochrany rysa pardálového.
Rys odpočívající v chovné stanici El Acebuche v národním parku Doñana. Od letošního jara je zde pro návštěvníky zřízená pozorovatelna.
Někteří rysové žijící ve stanici El Acebuche se již nehodí pro chov a není ani možné je vypustit do volné přírody. Přesto mohou přispět k záchraně svého druhu prostřednictvím osvěty. Nově mají návštěvníci slavného národního parku Doñana možnost nahlédnout z prosklené pozorovatelny do jednoho z výběhů. Pozorovatelna je prozatím přístupná pouze pro předem ohlášené, limitované skupinky návštěvníků.
Do života obyvatel chovné stanice je možné nahlédnout také prostřednictvím webové kamery na stránce http://www.lynxexsitu.es/directo.php
Oficiální web projektu LIFE+ Iberlince: http://www.iberlince.eu
Živé vysílání z webové kamery umístěné v chovné stanici El Acebuche v národním parku Doñana: http://www.lynxexsitu.es/directo.php
TEXT: MARTINA DUŠKOVÁ, FOTO: JIŘÍ NOVÁK
