Nejnovější studie, která shromáždila data z let 2005-2012, mimo jiné nepotvrdila, že by povolený lov medvědů automaticky vedl k menším škodám na hospodářských zvířatech. Zvyšování kvót pro lov medvědů také nezajišťuje vyšší toleranci místních lidí vůči šelmám.
Medvěd hnědý (Ursus arctos) je v současnosti nejpočetnější evropskou velkou šelmou. Vyskytuje se ve 26 zemích Evropy a obývá rozmanitá prostředí, mezi než patří i zemědělská krajina s poměrně vysokou hustotou lidského osídlení. Medvěd je všežravec, který do svého pestrého jídelníčku někdy zahrnuje i člověkem pěstované plodiny, domácí zvířata nebo obsah včelích úlů. Ke zmírnění konfliktů, které pak logicky vznikají, mají sloužit systémy náhrady škod, které v nějaké podobě existují ve většině evropských zemích (výjimkou jsou Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina a Albánie).
První celoevropská analýza škod způsobených divokými zvířaty
Časopis Journal of Applied Ecology nedávno publikoval studii, v níž mezinárodní tým autorů shromáždil údaje o hlášených škodách způsobených medvědy v letech 2005–2012 z celé Evropy a analyzoval je z hlediska velikosti medvědí populace, dostupnosti přirozených zdrojů potravy, převažujícího využití krajiny, existujících opatření cílených na předcházení škodám a kontrolu populace a ekonomické prosperity regionu. Jde o první podobnou celoevropskou analýzu škod způsobených divokými zvířaty.
Ve zkoumaném období měla Evropa celkem 10 medvědích populací (zhruba 18 tisíc medvědů), přičemž území většiny z nich zasahovalo do více než jednoho státu. Pro účely studie autoři stanovili 18 správních jednotek, pro něž porovnávali údaje o hlášených škodách a vyplacených náhradách.
Infografika (a): Průměrný počet žádostí o náhradu škod za rok v 18 správních jednotkách v letech 2005–2012.
Mapa (b): Distribuce medvědích populací v Evropě (Chapron et al. 2014) a správní jednotky zahrnuté v této studii (čísla 1 – 18). Přerušované čáry vymezují zkoumané správní jednotky. Šedě jsou vyznačeny země, pro které nejsou dostupné informace o rozšíření medvědů.
V Evropě jsou každoročně vyplaceny náhrady škod na základě více než 3200 žádostí. Převažují škody na hospodářských zvířatech, především ovcích (59 %), následují poškození včelích úlů (21 %) a škody způsobené na polích a v sadech (17 %) nejčastěji hlášené v zemích Středomoří a východní Evropy.
Byly zjištěny velké rozdíly v poměru množství hlášených škod k počtu medvědů mezi jednotlivými evropskými zeměmi. Vede Norsko a francouzské Pyreneje, kde na jednoho medvěda ročně připadá 7 žádostí o kompenzaci. Pro srovnání, u našich slovenských sousedů je to méně než 0,2 kompenzací na medvěda. Zajímavé přitom je, že v Norsku jsou škody zpravidla propláceny, aniž by farmáři museli dokládat zavedení preventivních opatření a ovce se většinou pasou zcela volně a bez ochrany. V sousedním Švédsku, kde jsou vyžadována ochranná opatření (stejně jako na Slovensku), byly ohlášené škody mnohem nižší (v letech 2005-2010 téměř osmdesátkrát).
Přikrmovat nebo lovit?
Potvrdila se očekávaná souvislost mezi přikrmováním medvědů a nižším množstvím škod. Přikrmování v době, kdy můžou zvířata trpět nedostatkem přirozené potravy, by teoreticky mělo předcházet tomu, aby se medvědi vydali hledat potravu blíže k lidským obydlím. Některé jiné studie ale varují, že medvědi jsou tak přitahováni do konkrétní oblasti, kde mohou naopak působit více škod. Nejběžněji se přikrmování provádí ve střední a východní Evropě, kde současně existuje větší kontinuita v soužití lidí a velkých šelem a farmáři jsou více zvyklí využívat tradičních praktik na ochranu svých hospodářství. Autoři studie upozorňují, že takové okolnosti můžou mít větší vliv na snižování škod, než přikrmování samo o sobě.
Nepotvrdilo se, že povolený lov medvědů a snižování jejich populační hustoty by automaticky vedl k menším škodám na hospodářských zvířatech. Zvyšování kvót pro lov medvědů také nezajišťuje vyšší toleranci místních lidí vůči šelmám. V oblastech s povoleným odlovem však byly hlášeny menší škody na včelstvech. Ty jsou totiž často způsobeny několika málo jedinci, kteří se naučili chodit do blízkosti lidských obydlí a vybírat úly. Tito „problematičtí“ medvědi se pak často stávají cílem lovců tam, kde je omezený odlov povolen.
Podstatně méně škod bylo zaznamenáno v oblastech s intenzivním zemědělstvím nejspíše proto, že mědvědi se takovým místům raději vyhýbají. Větší hustota obyvatelstva také souvisela s menším počtem škod na domácích zvířatech.
Zajímavé je zjištění, že množství hlášených škod nijak nesouviselo s celkovým počtem medvědů v populaci. Například v Polsku a Švédsku se počet ohlášených případů škod za poslední dvě desetiletí snížil, přičemž populace medvědů v Polsku byla stabilní a ve Švédsku se dokonce ztrojnásobila. V italských Apeninách bylo zaznamenáno více škod, i když počty medvědů se nezvýšily, zatímco v Norsku ve stejné době výrazně přibylo medvědů i jim přisuzovaných škod. K vysvětlení těchto rozdílů by bylo třeba provést další podrobnější rozbor.
Jak autoři studie uzavírají, četnost škod způsobených medvědy závisí na souhře mnoha faktorů zahrnujících různá pravidla pro vyplácení náhrad za škody, způsob využití krajiny i opatření na kontrolu medvědí populace. Složitost této problematiky je třeba vzít v úvahu při vypracovávání postupů, které budou skutečně účinně předcházet škodám. Za nejefektivnější přístup autoři považují kombinaci preventivních opatření s vyplácením náhrad škod podmíněných zavedením těchto opatření. Důležité je zaměřit se na prevenci škod zejména v oblastech, kde probíhá reintrodukce medvědů nebo kde dochází ke spontání expanzi medvědí populace. Vzhledem k širokému geografickému záběru studie a diverzitě environmentálních a socioekonomických faktorů jsou závěry dostatečně univerzální, aby je bylo možné uplatnit v celé Evropě.
