Koncem října se v rumunském lázeňském městečku Băile Tușnad sešli vědci, právníci, starostové, novináři i ochránci přírody z celé Evropy. Čtyři dny řešili jedinou otázku: jak žít vedle medvědů. Naše manažerka Romana Uhrinová tam letos jela už potřetí a přivezla si spoustu poznatků a ještě víc dobrých otázek.
Do Băile Tușnad jezdím už třetím rokem. Poprvé mě sem cesta zavedla v roce, kdy se konference TusnadEcoBear otevřela zahraničním hostům. Proč se vracím? Protože se tu cítím jako doma. Ten pocit dávají organizátoři nejen mně, ale všem. Potkávám lidi, které jsem dlouho neviděla, sdílíme znalosti, zkušenosti i vzpomínky, učíme se nové vědecké přístupy k velkým šelmám a přitom cítíme, že sem patříme. Právě tohle podle mě lidi spojuje a vytváří komunitu.
Konference začínala jako malé rumunské setkání. Organizátoři se od té doby každý rok učí z vlastních zkušeností, ale hlavně od nás: z vědy, kterou sem přivážíme, i z naší upřímné zpětné vazby. Každý nápad posouvá konferenci o kus dál.
Děje se tu ještě něco. Lidé ze stejné země, a vlastně z celé Evropy, tu sedí u jednoho stolu a mluví o věcech, které by doma s někým, kdo to vidí jinak, sotva otevřeli. Právníci vedle zoologů, ekologové vedle genetiků, sociologové vedle historiků. K tomu starostové, novináři, lidé z neziskovek a státních institucí, zkušení vědci i ti, kdo teprve začínají. Domů si tak člověk neodváží jen nové znalosti a kontakty, ale i pocit sounáležitosti.
Úterý: Víc než čísla
Ráno v Băile Tușnad vonělo kávou a podzimním lesem. V sále hotelu O3zone se sešli lidé z celé Evropy kvůli jedné otázce: jak žít vedle medvědů? Úvodní přednáška Nurie Selvy hned změnila úhel pohledu. Medvědy nelze řídit jen sčítáním a odstřelem. Konflikty mají své příčiny: nezabezpečený odpad, přikrmování, nové silnice, města rozrůstající se do lesa a také chování konkrétních medvědů i konkrétních lidí.
Ze Španělska jsme slyšeli, že lidé, kteří s medvědy žijí déle, je vnímají vyrovnaněji než ti, k nimž se medvědi teprve vracejí. Ze Slovenska zaznělo, že se o medvědech dnes rozhoduje stejně tak v soudních síních a médiích jako v terénu. Média přitom mohou téma ovlivnit pozitivně i negativně, na Slovensku bohužel převládá to druhé. A co na to právo? Na první pohled to často vypadá beznadějně, zákony se obcházejí. Pak ale přijde změna: jedno soudní vítězství, potom další. Bojovat má smysl.
Carsten Nowak ukázal, jak genetika odhaluje skryté oslabování divokých populací. Z rumunského Maramureșe jsme viděli fotopasti s umělou inteligencí, které medvěda rozpoznají a upozorní zásahový tým. Zda tato technologie konflikty výrazně omezí, ukáže až dlouhodobé používání. Muzeum medvědů na Vitoši v Bulharsku za 12 let přivítalo 10 000 návštěvníků, většinou děti a školní skupiny. Mladí lidé a jejich učitelé to s medvědy zjevně nevzdali.
Na odpoledních workshopech jsme si sami navrhovali systém soužití pro horské město. Rumunská data připomněla, že zásahy nedopadají na všechny medvědy stejně. U medvědic bez mláďat skončilo smrtí 47 % případů, u medvědic s mláďaty méně než 18 %.
Myšlenka dne: Dobrá péče o populaci se neptá jen „kolik jich je?“, ale hlavně „proč se to děje?“
Středa: Zákony, svědomí a ztracené stopy
Druhý den začal sluncem a pomalým networkingem u snídaně, kdy je čas probrat, na co předchozí den nezbyl prostor. Celý den pak patřil právu a hodnotám, které za ním stojí. Arie Trouwborst ukázal, že za každým zákonem, který chrání medvěda, stojí dvě tiché myšlenky: divoká zvířata mají hodnotu sama o sobě a nejbohatší společnosti, které způsobily největší ztráty, dnes nesou největší odpovědnost jim udělat místo.
Diana Franț doložila, že v Rumunsku neexistuje jasná souvislost mezi vyššími loveckými kvótami a menším počtem konfliktů. Většina zásahů se týká medvědů zvyklých na lidi ve vesnicích, zatímco kvóty míří na plaché medvědy v lese. Pokud chceme problém řešit, musí řešení mířit na jeho skutečnou příčinu.
Michael Bird popsal temnou stránku obchodu s velkými šelmami: tygři a lvi se prodávají za 2 500 až 50 000 eur. Schengenský prostor nám usnadňuje cestování, bez hraničních kontrol ale může usnadnit i nelegální převoz zvířat. Claudiu Olenici na případu přemístěných medvíďat z města Cavnic ukázal, že splnit pohotovostní protokol ještě neznamená vědět, co se se zvířaty skutečně stalo. O veterinární kontrole, místě vypuštění ani o jejich přežití neexistují ověřitelné informace.
Andreea Ocrain po rozboru 40 studií připomněla, že pastevec, který celý život stráví v horách, ví, jak se medvěd pohybuje, kdy je nebezpečný a co jeho přítomnost komunitu stojí. Taková místní moudrost ve spojení s vědou může pomoci budovat soužití, které vychází z konkrétního místa.
Před obědem se workshop CoCo pod vedením Mihaie Popa zabýval tím, co by snížení ochrany medvěda znamenalo pro pastevce. Právní pohled kriticky doplnil Han Somsen. Odpoledne si strážci přírody vyzkoušeli forenzní sadu pro vyšetřování trestných činů proti přírodě. Večer patřil mladým výzkumníkům a otázka Alexandry Sallay nás provázela ještě dlouho: kdy přestává přizpůsobení zvířat soužitím a stává se skrytou daní, kterou platí za život vedle nás?
Myšlenka dne: Soužití potřebuje jasná pravidla, spolehlivá data a odvahu podívat se na věc i očima zvířete.
Čtvrtek: Od 41 škod k nule
Nejsilnější příběh dne se odehrál přímo v místě konání. Christian Chereji ukázal, že v Băile Tușnad klesl mezi lety 2021 a 2025 počet nahlášených škod ze 41 na nulu a počet varování před medvědy z 237 na sedm. Rozhodly jasné hranice, spolupráce, pravidla, kterým lidé věří, a přiměřená reakce. Chereji tomu říká „neviditelná architektura“ soužití. Takzvaný konflikt mezi lidmi a medvědy je podle něj ve své podstatě konfliktem mezi lidmi samotnými. A řešit ho musí komunita.
Pak jsme poznali Marthu, mladou medvědici z Řecka, která vyrostla jako sirotek v záchranném centru. Po vypuštění nosila obojek s kamerou. Díky němu jsme viděli, jak hledá mravence a larvy, později navštěvuje kukuřičná pole, značkuje sloup elektrického vedení a zřejmě tráví čas s další mladou medvědicí. V krajině plné lidí se uživila sama. Úplně jiný případ přivezl ze Slovenska Michal Haring: zásahový tým tam zastřelil medvídě bez matky o váze 5,5 kg ve špatném zdravotním stavu, aniž by se pokusil o jeho záchranu, a označil je za hrozbu pro bezpečnost lidí.
Během dne zaznělo mnoho praktických poznatků. Světlo a zvuk dokážou odradit medvědy od ovocných stromů. Levné zabezpečené popelnice, komunitní kompostování a chytřejší svoz odpadu fungují nejlépe společně. V Kantábrii 30 % dotázaných podniků uvedlo, že jejich příjem závisí na medvědech. V Německu zase přijetí vlků ovlivňuje víc osobní zkušenost než samotná fakta. Tibor Hartel nás vyzval, abychom medvědy vnímali jako „spoluautory“ soužití: učí se naše zvyky a my jejich.
Večer se pozornost vrátila do Tușnadu. Mihai I. Pop připomněl, že útoky medvědů ani škody na hospodářských zvířatech nejsou nic nového. Změnilo se hlavně to, jak o nich slyšíme a jak je vnímáme. Studenti ukázali, že místní i turisté vidí v medvědech zároveň nebezpečí i hodnotu, a program Mobile Cave doložil, že děti po interaktivní výuce o medvědech vědí víc. Den zakončila galavečeře.
Myšlenka dne: Soužití není jedno opatření, ale celý systém. A tady v Tușnadu funguje.
Pátek: Příběhy, které rozhodují
Poslední den patřil komunikaci. Novinářka Anne Broeksma vyprávěla o vlkovi Bramovi z nizozemského lesa, kde sama chodí na procházky. Po sérii kousnutí se pro chovatele stal padouchem a pro ochránce zvířat hrdinou. Největší moc přitom neměl vlk, ale příběh, který o něm vyprávěla média. Pravdivější příběh by byl složitější: Bram není ani padouch, ani hrdina. Chybějící komunikace a spolupráce mezi zúčastněnými stranami navíc vedla k rozdělení a polarizaci, přitom právě spolupráce mohla přinést jednodušší a rychlejší řešení.
Nicholas Pokorny analyzoval téměř 3 000 článků maďarskojazyčných médií v Rumunsku. Celých 77 % z nich vykreslovalo medvědy negativně a jen 3,3 % citovalo odborníka. Takové zpravodajství šíří strach, který často není opodstatněný, a populisté se naučili využívat ho k získávání hlasů. Adam Wajrak vysvětlil, proč jsou velké šelmy ideálním terčem populismu a dezinformací: strach z predátorů je v nás hluboko zakořeněný, staré příběhy z doby jejich vyhubení stále žijí a jejich návrat působí jako něco nového. Média přitom mohou být i velkým spojencem, protože osloví mnohem víc lidí než kdokoli z nás. Do té doby ale musíme na osvětě pracovat každý, jak umíme. WWF Bulharsko například představilo hru, ve které mladí lidé zažijí, jak těžké je najít řešení, když každý chce něco jiného.
Po dopoledni plném faktů, čísel a dezinformací se odpoledne zpomalilo. Gastro Day přinesl chutě regionu přímo od místních farmářů a výrobců a na stěnách visela výstava „Forona“ fotografa Dana Dinu, tichá připomínka, že než se z medvědů stanou statistiky, jsou to divoké životy, které stojí za to pozorně sledovat. Umělci, filmaři a odborníci na biodiverzitu pak společně hledali odpověď na neobvyklou otázku: může obraz, fotografie nebo film změnit to, jak vnímáme soužití? Večer patřil filmům Backyard bears of Transylvania o medvědech na zahradách a ulicích Transylvánie a Animal hustlers o obchodu se šelmami chovanými v zajetí, po kterých odpovídali na dotazy diváků jejich tvůrci a Michael Bird s Ovidiem Stancou.
Myšlenka dne: Soužití se nebuduje jen v lese, ale i v titulcích, na sociálních sítích a v příbězích, které o divokých zvířatech vyprávíme.
Nejen v konferenčním sále
Většina toho, co o velkých šelmách víme, začíná v terénu: u trusu, otisků tlap a stopních drah. Okolí Tușnadu je k tomu ideální. Stačí vyjít z hotelu na některou z vyhlídek nad podzimními lesy. S autem se dá zajet dál a s průvodcem prozkoumat rašeliniště, kde uslyšíte zábavné historky o medvědech a jistých bobulích, jejichž účinky nechám na vaší fantazii. Na stejném místě je nové návštěvnické centrum a sopečné jezero, které za slunného podzimního dne září barvami okolních lesů. Odtud se dá po naučné stezce dojít pěšky zpět do Tușnadu a cestou znovu a znovu narazíte na pobytové znaky medvědů. Kdo jde potichu, může ho i zaslechnout. Bezpečnost je ale vždy na prvním místě. Kdo nemá auto, nemusí se bát: organizátoři každoročně nabízejí společnou exkurzi do okolí.
Odjíždím s otázkami
Zatímco se venku stmívalo a uvnitř začínal film, medvědi v lesích kolem Tușnadu se chystali na zimu. Netušili, že o nich lidé z celé Evropy čtyři dny mluvili. Nepotřebovali o tom vědět. Ty rozhovory nebyly pro ně, ale pro nás: abychom se naučili sdílet krajinu bez strachu, umět nesouhlasit, a přitom si dál naslouchat, a udělat místo zvířeti, které si o něj nikdy nepožádá.
Neodjíždím s jednou odpovědí. Odjíždím s novými, lepšími otázkami, s novými jmény v zápisníku a s jistotou, že na tom nepracuji sama. Příští podzim tu medvědi i další velké šelmy budou zas. Doufám, že vy taky.
Chcete zažít atmosféru TusnadEcoBear na vlastní kůži? Sledujte web a sociální sítě konference, kde organizátoři zveřejní podrobnosti o dalším ročníku.
Autorka článku:
Romana Uhrinová
Manažerka programu Šelmy
