Příběh našeho pracovníka Michala Bojdy s překvapivými nálezy.
V sobotu dopoledne jsem se vypravil na demontáž fotopasti do jedné z našich lokalit v Javorníkách. Při výstupu na tamní vrchol jsem nacházel starší stopy rysa. Říkal jsem si, že by mohl být i na fotopasti. Na samotném vrcholu jsem však našel čerstvé obrovské stopy psovité šelmy. Zvíře jen vyšlo na vrchol a pak zase sešlo pod vrchol. Po pár metrech jsem tušil, že jsou to stopy vlka. Navíc níže ve svahu krákalo velké hejno krkavců, vlků nebes, kteří tam evidentně nepoletovali jen tak. Tušil jsem, že tam bude něco zajímavého, něco, čeho se mohou nažrat. Vyrazil jsem však po stopě. Domníval jsem se, že šelma půjde pěkně po hřebenu a budeme ji mít vyfocenou na fotopasti. Vlk však nejdříve obešel mlazinu na vrcholu a pak se přehoupl na druhou stranu hřebene. Stále dost klesal a v nižších polohách jsem stopu ztratil ve smrkové mlazině. Myslel jsem, že přešel údolí a pokračoval do východních Javorníků.
Proto jsem ukončil stopování a vrátil se obloukem na hřeben. Těsně pod hřebenem jsem však našel několik nečitelných stop ve zmrzlém sněhu. U fotopasti však stopy nebyly. Když jsem ale popošel dalších dvacet metrů, opět se objevily jasně čitelné vlčí stopy. Jen dvacet metrů od fotopasti! Při kontrole jsem však zjistil, že fotopast od 23. ledna nefotila. Nemuselo mě tedy mrzet, že zvíře kolem ní neprošlo.
Vlk se v blízkosti fotopasti na hřebenu trošku motal a označkoval suché trsy trávy. Já se tentokrát vydal proti stopě rozvolněnou mlazinou mírným klesáním dolů svahem k místu, kde kroužili krkavci. Pomalu jsem mířil ke krkavcům blíž a blíž, až mi létali přímo nad hlavou. Posedávali různě na stromech v poměrně velkém počtu – mohlo jich být klidně i k padesátce. Tak jsem se dostal až na okraj otevřené plochy, kudy vedla i stará lesní cesta. Přímo před sebou jsem v dálce zhruba padesáti metrů uviděl vlčí kořist, na které hodovali tři krkavci. Hned jak mě viděli, odlétli, ale ne nijak daleko. Tak, aby měli kořist stále pod dozorem.
Nejdříve jsem opatrně propátrával okolí, abych nezničil stopy, které mohly prozradit, jak se celé drama odehrálo. Zjistil jsem, že vlk nejdříve poklusem traverzoval mlazinu. V jeho stopách se objevovaly otisky stop mladého jelena. Jelen se při pronásledování otočil prudce doleva, přímo z kopce dolů. Snažil se utéct v husté bukové mlazině, ale vlk mu byl v patách a sprintem ho doháněl. Když jelen doskočil na cestu, vlk jej doběhl a poprvé se zakousnul. To jsem zjistil na základě vyrvané srsti, která ležela na sněhu. Jelenovi se podařilo ještě pár desítek metrů prchat, ale na otevřené ploše již vlkovi neuniknul. Velké množství krve na sněhu prozrazovalo, že zde vlk svoji kořist jistým stiskem čelistí do hrdla zardousil. Jelen se ještě několik dalších metrů bránil a snažil se po kolenou uniknout, už však neměl šanci. Vlk následně spořádal velké množství masa. Svoji kořist načal v břišní dutině a sežral celý jeden bok a jedno stehno. Tento příběh se odehrál předešlé noci, ve dne však už kořist patřila krkavcům. Přesto jsem ke kořisti nainstaloval fotopast, ale byl jsem rozhodnutý, že ji půjdu brzy demontovat, protože byla umístěna na poměrně viditelném místě. Navíc pokud se měl vlk ještě vrátit, jedině následující noc; později by mu tam krkavci už nic nenechali.
Znovu jsem se vrátil po stopách na hřeben a pokračoval dál od fotopasti po stopě vlka. Dostal jsem se postupně až na vrchol, kde jsem již stopu sledoval dopoledne a stopování ukončil. Vzal jsem také jeden vzorek moči na DNA. Celou dobu šel vlk spíše pomalejším tempem a skoro vůbec „nečároval“. Myslím, že styl chůze výrazně ovlivňovalo jeho plné břicho.
Návrat do místa činu
Za dva dny odpoledne jsem se vydal pro fotopast u kořisti. Nejprve jsem přešel hřeben, ale žádná nová stopa tam nebyla. Z kořisti na místě samém nezůstalo nic. Stopy však prozrazovaly, že kromě krkavců se zde přišly nažrat jiná velká zvířata, a sice divoká prasata. Opodál jsem našel jen kůži a ohlodané kosti. Dva dny a ze zhruba sedmdesátikilového jelena nezůstalo takřka nic. Fotopast prozradila, že celou neděli na jelenovi hodovali krkavci a večer přišla opravdu divoká prasata, které jelena odvlekla mimo záběr. V noci místem proběhla ještě liška. A to bylo vše.
Na zpáteční cestu jsem se vydal po vrstevnicové cestě, která podcházela vrchol. Myslel jsem si, že vlk je již dávno za horami, když tu jsem najednou spatřil ve stopách divokých prasat náznak otisku tlapy. Zastavil jsem a pátral po dalších podezřelých stopách. Jen nepatrný otisk ve zmrzlém sněhu dával tušit, že ze svahu dolů pospíchala šelma, která křižovala cestu divokých prasat. Protože bylo již hodně hodin, nešel jsem po stopě, ale proti stopě směrem na vrchol. Po zhruba sto metrech bylo jasné, že jsem opět na stopě vlka. Zvíře šlo nejprve od severovýchodu (což se mi hodilo), ale pak změnilo směr na jihovýchod. Tak jsem se dostal opět až pod vrchol, kde přešel hřeben z druhé strany kopce. Stopy byly tentokrát opravdu čerstvé. Vlk musel jít tuto trasu možná jen pár hodin přede mnou! Poznal jsem to podle toho, že se na osluněných svazích bořil do roztátého firnu, který byl v noci zmrzlý na kost, a stopy by se tam jistě neotiskly. Navíc ani na jihozápadním svahu nebyl vůbec náznak tání. Po hřebenu jsem šel už ve dvě hodiny odpoledne, ale žádných čerstvých stop jsem si nevšimnul. V pět hodin už jsem stopy našel. Možná jsem byl nepozorný, ale nejspíš jsme se s vlkem minuli. Nebo mě odněkud pozoroval?
Přestože se vlci do Beskyd pokouší vrátit už desítky let, narazit na jejich stopy na moravsko-slovenském pomezí je pořád vzácnost. Jsem rád, že jsem měl po roce opět štěstí vlka sledovat v jeho přirozeném prostředí. Pevně věřím, že takových příležitostí bude přibývat.
TEXT A FOTO: MICHAL BOJDA
Projekt TRANSGREEN (DTP1-187-3.1-TRANSGREEN) je spolufinancován Evropskou unií prostřednictvím Programu nadnárodní spolupráce Interreg Danube (DTP) – prioritní osa 3: Lépe propojený a energeticky zodpovědný Dunajský region – specifický cíl: Rozvoj bezpečných dopravních systémů šetrných k životnímu prostředí a vyvážená dostupnost městských a venkovských oblastí.
