V souvislosti s návratem vlků do naší přírody probíhá nejen v České republice, ale v celé střední Evropě celospolečenská diskuse. Do skupiny, která vlka otevřeně a jednoznačně vítá a zastává názor, že společnost by se měla nastalé situaci maximálně přizpůsobit a udělat vše pro to, aby jeho návrat byl co nejhladší, patří především různé subjekty ochrany přírody, mezi nimiž jsou nejvíce slyšet nevládní organizace. Na druhé straně stojí chovatelé hospodářských zvířat a myslivci, kteří jsou z titulu své činnosti bezprostředně konfrontováni s příchodem vlka, upozorňují na úskalí, která s sebou návrat této šelmy provázejí, a požadují po státu řešení v podobě nastavení pravidel a regulačních mechanismů. Redakce Světa myslivosti oslovila zástupce obou názorových proudů – Hnutí DUHA a Českomoravské myslivecké jednoty – a zaslala jim stejné otázky. V korespondenčním rozhovoru odpovídali Mgr. Miroslav Kutal, Ph.D., koordinátor projektů na ochranu velkých šelem v Hnutí DUHA a akademický pracovník Ústavu ekologie lesa na Mendelově univerzitě v Brně (MK), a Ing. Jiří Janota, předseda ČMMJ (JJ).
Kolik podle odhadu vaší organizace žije v České republice vlků?
MK: S kolegy z univerzit a správ chráněných území jsme vyhodnocovali vývoj rozšíření velkých šelem v letech 2012–2016 a výsledky publikovali v časopise Lynx. V sezóně 2016/2017 byl u nás potvrzen výskyt tří smeček a jednoho páru a na dalších místech se objevili sporadicky migrující jedinci. Počet členů smečky se během roku dynamicky mění a nelze říct jedno přesné číslo. Celkovou početnost jsme nakonec odhadli na 15–25 zvířat. Vyhodnocení ze sezóny 2017/2018 není ještě uzavřené, zatím máme potvrzen výskyt šesti smeček a tří párů a reálný odhad početnosti může být dvojnásobný. Údaje z ročního stavu v honitbách, které každoročně publikuje Ministerstvo zemědělství, je nutné brát se značnou rezervou, protože vycházejí jen z prostého součtu hlášených výskytů bez očištění o duplicity, které logicky vznikají u druhů s velkými prostorovými nároky, jako jsou velké šelmy, pohybující se běžně po desítkách honiteb.
JJ: ČMMJ nevede statistiku počtu vlků v České republice. Jisté je, že jejich početnější populace je dnes v oblasti Ralské pahorkatiny a Kokořínska. Dalším místem stálého výskytu vlka je oblast Broumovska, kde dnes vlci působí značné škody místním chovatelům ovcí. Vlci jsou nepravidelně pozorováni i na dalších lokalitách v republice – v Krušných horách, na Šumavě, na Vysočině či v Lužických horách.
Jak vidíte další vývoj početnosti vlka u nás?
MK: Z vývoje početnosti na našem území od roku 2012 a expanze vlka v Německu a západním Polsku předpokládáme, že se bude nadále rozšiřovat i v české krajině.
JJ: Vzhledem k tomu, že vlk nemá dnes na našem území přirozeného nepřítele, dá se očekávat nárůst počtu a postupné rozšíření areálu jeho výskytu.
Co podle vás musí v managementu vlka, potažmo velkých šelem obecně, udělat stát? Máte konkrétní návrhy, jak řešit současnou situaci?
MK: Mezi nejdůležitější opatření patří zmírnění konfliktu ze strany chovatelů hospodářských zvířat, a to prostřednictvím rychlého a spravedlivého systému proplácení škod a také administrativně nenáročné podpory preventivních opatření, jako je používání pasteveckých psů a účinných elektrických ohradníků. Tyto návrhy byly diskutovány již v letech 2004–2005, kdy vznikal první Plán péče o velké šelmy, na kterém se podílelo Hnutí DUHA i ČMMJ. Ministerstvo životního prostředí ale bohužel nepovažovalo za prioritu plán péče a tato opatření dokončit, dokud se vlci sporadicky vyskytovali jen v Beskydech. Mezi další opatření patří systematický monitoring šelem, aby nebyl závislý jen na existenci krátkodobých projektů.
JJ: Trvalý výskyt vlka na území České republiky – u Ralska – je znám a monitorován již od roku 2014. Za čtyři roky však stát, zastupovaný Ministerstvem životního prostředí a Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky, nebyl schopen schválit plán péče o tuto šelmu. Přitom víme, že vypracovaný Plán péče o velké šelmy leží již nějakou dobu u těchto institucí. Oddalování problému nepomáhá k řešení otázky spolužití vlka s člověkem v naší silně urbanizované a zemědělsky intenzivně obhospodařované krajině. MŽP a AOPK musejí neprodleně projednat zpracovaný Plán péče o velké šelmy s dotčenými institucemi a organizacemi. Ze závěrů tohoto jednání musí být zřejmé, ve kterých lokalitách naší vlasti bude výskyt této šelmy žádoucí a také kde bude případné rozšiřování korigováno.
Považujete za možné řešení aktuálního stavu odstřel vlků v České republice (viz nedávné prohlášení ředitele AOPK) a máte představu, jak by ho bylo možné s ohledem na postoj Evropské komise k otázce ochrany a managementu velkých šelem legalizovat?
MK: Aktuální stav není jen konfliktem mezi vlkem a chovateli hospodářských zvířat. Předběžné výsledky potravních analýz z Broumovska nebo Ralska, které s kolegy na Mendelově univerzitě zpracováváme, ukazují, že domácí zvířata tvoří jen zanedbatelnou část potravy vlka. Vlk se primárně živí volně žijícími jelenovitými a prasaty divokými, tedy druhy, které myslivci nestíhají efektivně regulovat. Byť návrat vlků není spásným řešením problémů českého lesnictví, tyto šelmy lesníkům pomáhají snižovat stavy zvěře. K případnému odstřelu asi tolik: vlk k nám přichází převážně z Polska a Německa, kde žije odhadem 1500 jedinců a v obou státech je přísně chráněný. Pokud vidíme příčinu konfliktu jen ve vlkovi, a ne ve špatně zabezpečených stádech ovcí, problém se nevyřeší, ani kdybychom vystříleli všechny vlky ve smečce. Žijeme na okraji jejich souvislého areálu a dříve nebo později se objeví znovu. Navíc odstřel jednoho jedince z rodičovského páru může způsobit rozpad smečky a ve výsledku vést k vyšším škodám, protože do lovu se potom zapojují i méně zkušení členové smečky, pro které jsou domácí zvířata snadnější kořistí. Zatím žádná studie neprokázala, že by regulovaný odstřel vlků byl lepším řešením než kvalitní zabezpečení ovcí. A k právní stránce věci: v dubnu jsem se účastnil právnicko‑biologické konference v Nizozemsku a podle názoru nejlepších právníků není v souladu s evropským právem vymezovat zóny s různou ochranu druhu ve státech (např. Česko nebo Německo), kde vlk je přísně chráněn podle přílohy IV evropské směrnice o stanovištích. Jiná situace je u zemí, kde je vlk v příloze V, jako jsou například Slovensko nebo Rumunsko.
JJ: Dokážu si představit, že na základě zpracovaného návrhu výskytu vlka v České republice bude umožněn odstřel v místech, kde je jeho přítomnost nežádoucí. Současně musí stát připravit alternativní řešení situací v oblastech, kde vlci budou působit trvalé neúměrné škody v chovech hospodářských zvířat. Případná regulace populace vlka bude podléhat zdlouhavému schvalovacímu procesu v Evropské komisi. Již několik států EU komisi vyzvalo, aby změnila současný status některých chráněných druhů velkých šelem na základě směrnice „o stanovištích“. Následně bude nezbytné upravit i naši legislativu, neboť vlk je podle vyhlášky č. 395/1999 Sb. kriticky ohroženým druhem. Toto řešení však vidím v nedohlednu, vzhledem k tomu, že společnost je dnes pod značnou „mediální masáží“, která prezentuje pouze pozitiva z pohledu ochrany přírody, ale často již objektivně neinformuje o problémech s tím spojených. Nemyslím si, že by Evropská komise měla být tak velkou překážkou, pokud vyjde iniciativa ze strany našich institucí. V řadě států EU jsou vlčí populace regulovány lovem a nevidím důvod, proč by to nemohlo jít i u nás. Jde jen o to, najít odvahu a začít tento problém řešit. Třeba tím, že začneme o celém problému objektivně informovat veřejnost a důvody tohoto rozhodnutí obhájíme. Zatím však bohužel nejsme schopni diskutovat ani na úrovni státních institucí, kterých se tento problém přímo dotýká.
Jak hodnotíte reakce chovatelů hospodářských zvířat na výskyt vlka v České republice?
MK: Reakce jsou různé. Spolupracujeme s více než desítkou chovatelů z Broumovska i s dalšími z jiných částí České republiky na projektech na lepší zabezpečení pastvin, větší projekt připravujeme s Asociací soukromého zemědělství. Je logické, že chovatelé mají rádi svá zvířata, chtějí pro ně maximum a pro sebe klidný spánek. Pak existuje pětice chovatelů, kteří kromě péče o zvířata věnují svou energii a peníze žalobám na stát a populistickým prohlášením. Vzhledem k tomu, že mluvčím stěžovatelů je starosta obce, vlk je bohužel zneužíván před komunálními volbami jako politický nástroj. To je škoda, protože se tím odvádí pozornost od hledání křehkého kompromisu mezi výskytem šelem a chovem hospodářských zvířat.
JJ: Plně chápu nevoli chovatelů hospodářských zvířat po útocích vlků na jejich stáda. Stát se sice zavázal zákonem č. 115/2000 Sb. vyplácet za tyto prokazatelné škody způsobené zvláště chráněnými živočichy náhradu, ale přistoupilo se pouze k částečné náhradě, kdy finanční částka nezahrnuje například náklady spojené s likvidací zabitých zvířat a nepřihlíží k plemenné újmě chovatele. Škody jsou vypočítávány jen na základě ceny masa zabitých zvířat. Chovatelům bylo doporučeno přijmout účinná ochranná opatření, aby zamezili škodám na jejich dobytku – stavět ploty, pořídit si pastevecké psy apod. Rozumím jejich roztrpčení, neboť po desítky let nemuseli nic podobného činit. Ochranná opatření vedou k výraznému zvýšení nákladů v chovech. Pokud stát na jedné straně podporuje návrat vlků do přírody, na straně druhé by měl pokrýt i zvýšené náklady chovatelům hospodářských zvířat k zabezpečení jejich chovů. Pravdou je, že chovatelé mohou žádat o příspěvek na zabezpečení stád z operačního programu Životní prostředí, ale otázkou zůstává, zda obyčejné či elektrické oplocení, popřípadě pastevečtí psi opravdu dokážou bezpečně ochránit chovaná zvířata před útoky šelmy. Za sebe mohu říci, že o tom nejsem až tak přesvědčen.
Co by se mělo udělat pro to, aby chovatelé a myslivci akceptovali přítomnost vlků v naší krajině?
MK: Myslím, že je třeba zlepšit informovanost o skutečném životě vlků, o jejich počtech a chování ve vztahu k člověku. A také vzdělání vedoucí k tomu, jak pracovat s různými informačními zdroji. To je nezbytné, abychom zabránili šíření dezinformací, které místo konstruktivní diskuse prohlubují příkopy. Dále je určitě potřebná podpora státu sedlákům, kteří chtějí hospodařit v souladu s přírodou, vlky v krajině akceptují, ale mají kvůli nim zvýšené náklady.
JJ: Pokud je opravdovým zájmem státu, aby se vlci stali trvalou součástí naší přírody v konkrétních lokalitách, musí MŽP předložit, projednat a přijmout Plán péče o velké šelmy. Současně musí upravit výši náhrad pro chovatele za hospodářská zvířata zabitá velkými šelmami. Neméně důležitá je osvěta u veřejnosti. Musím se vždy pousmát nad argumenty ochrany přírody, která veřejnosti podsouvá, že vlci loví nejslabší a nemocné kusy. Je to absolutní nesmysl. Vlk je a vždy bude lovec a zabije jakoukoliv zvěř, na kterou při lovu narazí. Zkušenosti našich slovenských sousedů o tom jasně hovoří. V oblasti Poľany, kde vlci trvale žijí, každoročně strhnou několik nejsilnějších jelenů. Ochrana přírody návrat této šelmy vítá z důvodu možného snížení stavů místy přemnožené spárkaté zvěře. Dokážu si představit, že vlci uloví určité množství spárkaté zvěře za předpokladu, že v blízkosti nebude snadnější kořist. Jako příklad uvedu zkušenost z Nového Zélandu. Stát tam řešil otázku přemnožené jelení zvěře. Posouzeno bylo několik variant, přičemž jednou z nich bylo vypuštění vlka nebo pumy do volné přírody. Predátoři měli zajistit snížení stavů přemnožené volně žijící jelení zvěře. Po zralé úvaze se od tohoto plánu upustilo. Bylo vyhodnoceno, že potravou predátorů by se nejspíše staly v první řadě ovce, případně další hospodářská zvířata a také jelení zvěř chovaná na farmách. Teprve poté by se kořistí stala volně žijící zvěř. Stát od uvedené myšlenky ustoupil a zvěř byla lovena profesionálními lovci, jimž se proplácelo zástřelné. Současně s tímto rozhodnutím byla také posuzována ekonomika celého opatření vzhledem ke značným finančním prostředkům, které by musel stát vynaložit na zabezpečení stád a náhrady škod způsobených těmito predátory na domácích chovech a jelení zvěři chované na farmách. Nutno zmínit ještě jeden aspekt. Česká myslivost se vyznačuje značným množstvím oborních chovů spárkaté zvěře. Dosud není nikde řešena otázka případných náhrad za škody způsobené vlky v těchto zařízeních. Oborní chovy jsou z mého pohledu účelová zařízení sloužící k zušlechťování a zkvalitňování populací chované zvěře a jejich vlastníci do nich investují nemalé finanční prostředky. Zajímalo by mě, jak by se stát zachoval, kdyby vlk zdecimoval např. chov kozy bezoárové na Českolipsku, případně chovy bílých jelenů, na které jsou čerpány dotace ze státního rozpočtu prostřednictvím Ministerstva zemědělství.
Mezi chovateli hospodářských zvířat a myslivci se často objevuje názor, že vlci jsou v České republice záměrně vypouštěni. Co si o tom myslíte?
MK: Vlci byli schopni přizpůsobit se životu v kulturní krajině a dokážou překonávat obrovské vzdálenosti. Telemetricky a geneticky jsou potvrzeny přesuny až na vzdálenost 1500 km. V celé Evropě není doložena existence jediného projektu zabývajícího se reintrodukcí vlků. Ze zkušeností s reintrodukcí rysů víme, že tyto projekty jsou extrémně finančně a organizačně náročné, neobejdou se bez velkého množství oficiálních povolení a není zkrátka možné záměrné vypouštění utajit. Podobně nepravděpodobné je, že by reintrodukce vlků probíhala zcela ilegálně například s vlky odchovanými v zajetí ze soukromého chovu. Tato zvířata vykazují zcela jiné znaky chování a dříve nebo později by byla odhalena, přitom záznamů o pozorování volně žijících vlků je minimum. Genetici z České zemědělské univerzity a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze všechny vzorky odebrané z usmrcených vlků nebo z trusu při terénním monitoringu jasně přiřadili k volně žijícím vlkům z karpatské nebo středoevropské nížinné populace.
JJ: Je potřeba položit si otázku, kde končí mláďata ze zájmových chovů vlků v České republice a jak je s nimi nakládáno. Víme, že v současnosti existuje řada těchto chovů, a pokud vlčice vrhne tři až pět vlčat, je nutné se ptát, co se s nimi dál děje. Nejsem přesvědčen o tom, že všechny vlčice v zájmových chovech jsou sterilizovány. Na straně jedné neexistuje důkaz, že by byli vlci vypouštěni do volné přírody, ale stejně tak neexistuje důkaz, že by byli vlci nelegálně loveni. Ač si o těchto dvou domněnkách mohu myslet cokoli. Zarážející je ovšem chování některých vlků v oblasti Ralska. Kladu si otázku, jak je možné, že na stránkách ochrany přírody byla uveřejněna fotografie vlka, která byla pořízena v národní přírodní rezervaci Břehyně‑Pecopala. Autorka snímku při otevření stanu, v němž přespávala, spatřila vlka sedícího před stanem. Duchapřítomně vytáhla fotoaparát a vlka vyfotografovala. Je potřeba se ptát, zda jde o normální chování divokého zvířete. Jiný případ je také z této oblasti. Jeden můj kolega projížděl okolo půlnoci vesnicí a pod lampou veřejného osvětlení u hlavní komunikace na jejím okraji bylo pět vlků. Sám mám vlastní zkušenost, když jsem v roce 2014 při příjezdu do lesa v ranních hodinách spatřil při vystupování z automobilu vlka. Nechal mě vystoupit a popocházel směrem k automobilu. Po nějaké chvíli odběhl do mlaziny. Asi po pěti hodinách jsem projížděl při plnění pracovních povinností stejným místem a vlka jsem tam znovu zahlédl. Opět si kladu otázku, zda se tak chová divoké zvíře.
Několikrát jsem si také položil otázku, jaká je to náhoda, že se vlci usadili zrovna v Ralsku. První doložený trvalejší výskyt vlků v České republice tam byl zaznamenán v době, kdy se projednávalo rozšíření chráněné krajinné oblasti Kokořínsko o značnou část bývalého Vojenského výcvikového prostoru Ralsko. Vlci museli při své migraci ze severu přejít poměrně značně lesnatou příhraniční oblast Krušných nebo Lužických hor, aby se usadili právě v turisticky intenzivně navštěvované krajině Dokeska… Ale to jsem již v rovině spekulací. Objektivní důkaz o tom, že by docházelo k vypouštění, dnes nikdo nemá, takže nezbývá než věřit, že vše probíhá přirozenou migrací této šelmy.
Často se také argumentuje, že většina „našich vlků“ jsou ve skutečnosti kříženci vlka a psa. Jaký názor na to máte?
MK: Nejde o můj názor, ale o fakta. Z desítek geneticky analyzovaných vzorků z území České republiky byl identifikován pouze jeden kříženec, a to u Rumburku v severních Čechách v roce 2016. Naposledy byl zjištěn pomocí fotopastí v dubnu loňského roku. Podobná je situace v okolních státech: například v Německu je analyzováno přes 1500 genetických vzorků vlků ročně a kříženci byli zjištěni jen dvakrát, v letech 2003 a 2017. S výjimkou jedné oblasti v Apeninách v Itálii, kde je zvýšený pohyb toulavých psů, autoři studií z různých evropských států zjistili maximálně 2- až 10% míru hybridizace vlků se psy.
JJ: Nejsem schopen říci, zda se u nás vyskytují kříženci vlků. Vědecky je však dokázáno, že v populaci existuje určité procento. MŽP dokonce nedávno oficiálně přiznalo a nařídilo dopisem odstřel kříženců v oblasti Šluknovska. Jen se ptám, kdo opravdu pozná v přírodě bez analýzy DNA křížence vlka a psa.
Po internetu kolují nejrůznější fotografie a videa s vlky, většinou však bez možnosti ověření jejich pravosti a původu. Jak se stavíte k tomuto typu informací?
MK: Odpověď je skryta již v otázce – neověřitelné informace patří do nejnižší kategorie dat. S nimi při vyhodnocování výskytu nepracujeme. Problém však je, pokud si dezinformace žijí vlastním životem. Například před několika týdny kolovala na sociálních sítích fotka vlka, který vyskakuje z auta obklopen lidmi fotografujícími vypouštění (obr.). Komentující se pochopitelně utvrzovali v přesvědčení, že jde o cílené vypouštění vlků. Ve skutečnosti šlo o vlka, který byl v březnu 2013 vypuštěn v Itálii poté, co byl nalezen polootrávený a jen díky včasnému zásahu veterinářů se ho podařilo zachránit. Pravost snímku byla odhalena během několika hodin díky mezinárodní spolupráci v rámci Large Carnivore Initiative for Europe, expertní skupiny zabývající se velkými šelmami v Evropě. Věřím tedy, že rčení o tom, že lež má krátké nohy, platí.
JJ: Nevidím důvod nevěřit některým uveřejněným fotografiím a videím. Jedním z posledních je záběr pořízený v oblasti Dubé, kdy se vlci pohybovali na poli poblíž pracovníků, kteří prováděli lesnické práce. Vzhledem k tomu, že autor je identifikovatelný, nevidím důvod, proč by to nemohla být pravda. Sám jsem popsal svou zkušenost s vlky v oblasti Ralska.
Dovedete si představit spolupráci vašich organizací v souvislosti s návratem velkých šelem do naší krajiny?
MK: Myslivostí není jen lov, ale podle zákona o myslivosti soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému. Ačkoliv se se všemi myslivci stoprocentně neshodneme na všech aspektech návratu šelem, spolupráce na různých úrovních již existuje. Například ČMMJ a Hnutí DUHA uzavřely v roce 2007 dohodu o spolupráci týkající se především pytláctví velkých šelem, od něhož se ČMMJ distancovala a věnovala 10 000 Kč na konto odměn, které budou vyplaceny za informace vedoucí k odhalení pytláctví velkých šelem. Na místní úrovni v Beskydech každoročně spolupracujeme při úvodních seminářích vlčích hlídek, kde pohled na myslivost prezentuje zástupce místních myslivců, já na oplátku lektoruji část kurzu pro adepty myslivosti ve Frýdku‑Místku, kde se věnuji poznatkům z monitoringu a významu pro lesní ekosystémy. Bohužel ne ve všech regionech se taková spolupráce rozvinula, vždy je to o lidech.
JJ: ČMMJ je připravena odpovědně jednat se zástupci Ministerstev životního prostředí a zemědělství, AOPK a dalších zainteresovaných organizací o návratu vlka a jiných velkých šelem pouze do určitých vhodných lokalit v České republice.
Otázka jen pro ČMMJ
ČMMJ v posledních měsících zostřila v souvislosti s výskytem vlků na území ČR svoji rétoriku a požaduje po státu urychlené řešení situace. Proč ta náhlá změna? A nemohl by tento postoj být pro někoho stimulem k tomu, aby takzvaně „vzal spravedlnost do svých rukou“…?
JJ: Zásadním problémem je nečinnost odpovědných státních institucí k nastalé situaci. Návrat vlka a dalších velkých šelem do naší přírody byl ze strany AOPK, MŽP a některých nevládních organizací prezentován s velkou pompou. My však od počátku upozorňujeme na to, že je nutné přijmout legislativní pravidla k nastalé situaci. Stát musí definovat, ve kterých oblastech bude výskyt vlka žádoucí, a kde nikoliv. Do dnešních dnů však nemáme na stole odpovědné vyjádření kompetentních institucí. Občas se mi zdá, že jejich pracovníci záměrně strkají hlavu do písku a ve svých reakcích se pouze zaštiťují rozhodnutím Evropské komise. Do budoucna nelze tento stav ignorovat. Je dobře, že se velké šelmy navracejí do našich lesů, ale je nutné tento stav určitým způsobem korigovat za jasně stanovených a dodržovaných pravidel. Dokážu pochopit i hněv některých chovatelů hospodářských zvířat, kterým vlci v poslední době způsobují značné škody, a přitom ze strany státu nedostávají odpovídající náhradu. Budu velice rád, pokud někdo po určitém čase ekonomicky vyhodnotí veškeré náhrady za škody způsobené vlkem a zveřejní je, aby si sami daňoví poplatníci mohli udělat představu, kolik finančních prostředků bylo vynaloženo k návratu vlků do naší přírody.
Otázka jen pro Hnutí DUHA
Hnutí DUHA je v problematice návratu velkých šelem do naší přírody po všech stránkách velmi aktivní. Připouštíte si ale, že některé činnosti vaší organizace nemusejí být velkým šelmám vždy prospěšné?
MK: Mohl byste být konkrétnější? Nejsem si vědom situace, kdy by naše práce šelmám škodila. Rozumím, že některým myslivcům z principu může vadit monitoring, který provádějí dobrovolníci vlčích hlídek. Cílem však není šelmy zneklidňovat a narušovat výkon práva myslivosti, ale primárně monitorovat výskyt šelem a předcházet pytláctví, které je ohrožuje. Ze zpětných vazeb víme, že dobrovolníci hlídek díky našim seminářům mění pohled na myslivost z veskrze negativního na pozitivnější právě díky lepšímu pochopení souvislostí a účasti myslivců na školeních nebo i mezi účastníky hlídek.
DAVID VACA A PETR KOUBEK
Dvojrozhovor vyšel ve Světě myslivosti, září 2018
