Není to pravda.
Velké šelmy, především vlci a rysové, nepotřebují divočinu. Kupříkladu vlci se v Evropě vyskytují v hustě zalidněných zemích (např. Itálie) nebo v krajině značně pozměněné (Polsko, Německo). Také telemetrické sledování rysů ukázalo jejich trvalý výskyt v málo lesnaté krajině Pošumaví. Zřejmě nejsilnějším důkazem toho, že místo pro velké šelmy v naší přírodě zůstalo, je přirozené osídlení Beskyd , kam šelmy nikdo uměle nevracel (přišly ze Slovenska) a snad i úspěšné šíření rysů z reintrodukovaných populací na Šumavě. V současné době neprobíhá (ani není plánováno) žádné umělé vysazování, šelmy se šíří spontánně do oblastí, kde nalézají vhodné podmínky.
Jedná se o zvířata velmi přizpůsobivá a zejména vlci jsou schopni migrace až několik set (až 800) kilometrů. [1] Představa vlků a rysů, jejichž domovem jsou jen nejzachovalejší kouty divočiny, je scestná. Současný areál rozšíření vlka v Evropě je kombinací výskytu oblastí, kde nebyli vlci nikdy vyhubeni, a oblastí, které samovolně rekolonizovali. Pochopitelně i vlkům nejvíce vyhovují oblasti s vysokou lesnatostí a nízkou lidskou aktivitou, [2] ale pokud není antropogenní tlak příliš vysoký, vlci jsou schopni se přizpůsobit časoprostorovou segregací od lidí. V severovýchodním Polsku se vlci vyhýbají otevřeným biotopům, lidským sídlům a cestám více ve dne než v noci, kdy je zde lidská aktivita nízká nebo žádná [3] .
Také na základě přesných telemetrických dat z česko-bavorské, slovinské a švýcarské rysí populace byly identifikovány faktory, které jsou určující pro výskyt rysa ostrovida. Podobně jako vlci i rysi preferují lesnaté i bezlesé přírodní oblasti a vyhýbají se oblastem hustě osídleným lidmi. Modelování na základě reálných dat výskytu rysa ve zmíněných oblastech předpovědělo, že 92 % rozlohy Německa není pro rysa vhodným biotopem, ale zbývajících 24 tisíc km2 ponechává potenciální prostor pro zhruba 370 rysů. [4]
Podobně důkladná analýza zatím v českých podmínkách provedena nebyla, přesto je zřejmé, že vzhledem k vyšší lesnatosti a nižší hustotě osídlení má také Česká republika mnoho míst s dobrými podmínkami pro výskyt rysa ostrovida. Vědci jsou přesvědčeni, že vhodné biotopy, kde se mohou rysové dočasně vyskytovat, leží téměř ve všech oblastech s lesnatostí přes 30-50 %. Pro stálé a rozmnožující se populace jsou však vhodnější pouze horské oblasti s lesnatostí nad 50 %. [5] To potvrzuje i nedávný výzkum provedený v sousedním Polsku, kde se jako minimální požadavek pro výskyt rysa ostrovida ukázala lesnatost vyšší než 40 % a návaznost na území, kde se rys vyskytuje. [6]
Velké šelmy, které obývají domovské okrsky o rozloze stovek kilometrů čtverečních, není možné izolovat jen do prostorově omezených rezervací nebo národních parků. Bez propojení s dalšími oblastmi není žádný park v Evropě sám o sobě schopen udržet byť jen zbytkové populace velkých šelem. [7]Proto je důležité pokojné soužití lidí a velkých šelem i v dalším vhodném území, pokud mají v dlouhodobém horizontu tito chránění živočichové v Evropě přežít. Jinými slovy - vše závisí na toleranci a ochotě lidí připustit i v kulturní krajině s vyšším podílem lesa výskyt divokých vrcholových predátorů, jako je vlk nebo rys.
Cílem Hnutí DUHA Šelmy je, aby chránění živočichové v těchto oblastech nebyli bezdůvodně a v rozporu se zákonem likvidováni (případ Jeseníků, Labských pískovců) jen proto, že jistým zájmovým skupinám vadí. Do budoucna se samozřejmě nebráníme odstřelu nebo odchytu problémových jedinců, pokud se takoví vyskytnou. Mnohem účinnější, prozíravější a levnější řešení konfliktů však představuje prevence a osvěta, aby k žádným problémům v budoucnosti nedocházelo.
Není to pravda.
Rys ostrovid jako vrcholový predátor dosahuje přirozeně nízké populační hustoty 0,3-3,5 jedinců/100 km. [1] Velikost domovského okrsku byla na základě přesného telemetrického měření na Šumavě zjištěna na 300-400 km2. [2] Tyto okrsky se mohou významněji překrývat jen u jedinců opačného pohlaví, například okrsek samce může zasahovat i do několika okrsků samic. [3] Průměrná populační hustota rysa na Šumavě je 1,6 jedinců na 100 km2. [4]
Rysice vychovává mláďata zhruba rok. Poté mladí jedinci zamíří do nových lokalit, ve stejném území s matkou nezůstávají - jedná se o přísně teritoriální zvířata. [5] K lokálnímu přemnožení tedy dojít nemůže. Pokud je úživnost biotopu nízká, mají rysi větší teritoria. [6], [7] Podobná situace je u vlků, kteří žijí ve smečkách, jež jsou rovněž přísně teritoriální. Ve smečce se rozmnožuje zpravidla jen vůdčí, tzv. alfa pár. [8]
K přemnožení může paradoxně dojít, pokud je vůdčí pár odstřelen, neustaví se zavčas nová hierarchie a do reprodukce vstupují samice, které by se běžně nerozmnožovaly. Podobně to platí také o medvědech: jejich početnost na určitém území je dána množstvím potravy a sociálními vztahy. Protože medvědi nemají přirozené nepřátele (kromě člověka), funguje u nich vnitrodruhová regulace početnosti velkými teritoriálními samci, kteří mohou usmrtit mláďata jiných samců a při vysoké populační hustotě také mladé medvědice později vstupují do reprodukce. [9] Velcí jedinci jsou však často stříleni a v populaci pak chybí jejich přirozené regulační působení.
Není to pravda.
Pokud by šelmy svou přirozenou kořist vyhubily, tak by samy přišly o možnost obživy a vyhynuly by. To, že se tyto šelmy nepřemnoží a svoji kořist zcela nevyhubí zaručuje tzv. zpětná vazba - pokud v lese žije hodně kopytníků, rys či vlk se začne rozmnožovat, více jich uloví a sníží tak jejich počty. Úbytek potravy následně vede k většímu úhynu mláďat šelem a někteří dospělí jedinci odcházejí do jiných oblastí. Kopytníci se tak mohou opět rozmnožit a vše se opakuje.
Trochu odlišná situace může nastat, pokud se vlk či rys objeví v oblasti, kde dlouho nebyl a zvěř na něj proto není zvyklá. Po určitou přechodnou dobu tak šelmy mohou stavy kořisti výrazněji redukovat, ale poté se opět díky zpětné vazbě mezi početností šelem a kopytníků ustavuje určitá rovnováha.
Není to pravda.
Současné studie ukazují, že podíl rysa na celkové úmrtnosti srnčí zvěře se v jednotlivých místech značně liší - pohybuje se mezi 2-41 %. [1] Každý údaj však musí být dáván do souvislosti s místními podmínkami a porovnán s ostatními příčinami úmrtnosti: ani 30% podíl rysa na celkové mortalitě nemusí znamenat pokles srnčí populace. Jsou známy případy, kdy rys dokázal populaci srnčí zvěře výrazně zredukovat. Například poté, co se v 80. letech po mnoha desetiletích rys znovu objevil v Pošumaví, lokálně zredukoval stavy o 30-50 %. [2]
Běžnější však je, že populace srnčí zvěře klesá spíše z jiných příčin: ve Švýcarské Juře byl nejvýznamnějším faktorem úmrtnosti srnčí zvěře odlov (45-55 % z celkové známé mortality), který se během deseti let téměř ztrojnásobil, a rys byl odpovědný jen za 24-37 % známé mortality srnčí zvěře. [3] Obdobně mohli myslivci v letech 1986-1997 zvyšovat odlov srnčí zvěře navzdory trvalé přítomnosti rysa i v sousední francouzské Juře. [4] Pouze v Białowiezi (Polsko) byl nejvýznamnějším původcem mortality srnčí zvěře rys, ale i v tomto případě do populace srnce výrazně zasahoval člověk. [5]
U nás v Pošumaví byl v letech 1996-2005 podíl úmrtnosti srnčí zvěře způsobené rysem 3-18 % (průměrně 10 %) což znamenalo až třetí nejvýznamnější faktor, ovlivňující úmrtnost srnce. [6] I zde vysoký podíl odlovu (62 %, viz tab. níže) ukazuje, že lze bez problémů hospodařit s rysem v jedné honitbě. Současně nelze vyloučit, že rys v některých horských honitbách může být pro srnčí zvěř významným limitujícím faktorem, jak naznačuje např. výrazný pokles odlovu v honitbě Knížecí stolec (VVP Boletice, Šumava) poté, co území znovuosídlil rys [7]
Důkladné statistické analýzy mysliveckých dat z let 1954-2000 z Estonska neprokázaly, že početnost rysa významně ovlivňuje hustotu srnčí zvěře. Jediný ze sledovaných faktorů, který početnost srnčí významně ovlivňoval, byl lov [8]. V Estonsku přitom žije na ploše zhruba 42 000 km2 asi 1100 rysů. [8] Jediný významný negativní dopad, jež má přítomnost velkých šelem na početnost kořisti, byl zjištěn v případě vlků a divočáků. Navíc bylo prokázáno, že vlci regulují černou zvěř dokonce účinněji než člověk. [9]
Ani v případě, že velké šelmy nejsou loveny, nehrozí jejich přirozené kořisti zánik. Nestalo se tak v průběhu téměř padesát let trvajícího ekologického výzkumu na ostrově Isle Royal [10], jenž leží v Hořejším jezeře na hranicích Spojených států a Kanady, a nedošlo k tomu ani v těch částech Evropy, kde se velké šelmy těší absolutní ochraně. [11] Také v evropské části bývalého Sovětského svazu, kde bylo ve vybraných územích srovnáno období vybíjení vlků s obdobím striktní ochrany, nebyl zaznamenán pokles početnosti zvěře během striktní ochrany vlků [12].
Není to pravda.
Je pravda, že rys se živí i menšími savci a ptáky, ale to rozhodně nepředstavuje pro tetřevy hlavní hrozbu. Na Šumavě byly ostatky tetřevovitých (jeřábka lesního a tetřeva hlušce) nalezeny jen v 3,6 % vzorcích trusu. [1] Ve skutečnosti jsou daleko významnějšími predátory kurovitých menší šelmy, jako je liška nebo kuna. Saniga [2] ve slovenských Karpatech zjistil, že z 49 zničených tetřevích hnízd bylo 22 % vybráno liškou, kunou nebo lasičkou, 9 % divokým prasetem a 3 % medvědem. Z ptačích predátorů byli významní krkavci a sojky, kteří byli odpovědni za 18 % zničených hnízd. Z uměle odchovaných tetřevů vypouštěných na Šumavu, do Českého lesa a Krušných hor bylo 76 % všech známých úmrtí (telemetricky sledovaných jedinců) zabito liškou nebo kunou. [3]
Důkazem, že jak tetřev, tak jeřábek mohou koexistovat s velkými šelmami v jednom území, je společný výskyt této zvěře v celém horském pásmu Karpat a také překryv areálů jeřábka lesního a rysa ostrovida v České republice (viz. obr. níže). Podíváme-li se blíže na konkrétní lokality, zjistíme, že například horský masiv Smrk v Beskydech s pravidelným výskytem všech velkých šelem [4] je zároveň jednou z nejčastějších oblastí výskytu tetřevovitých ptáků. [5] Ve skutečnosti tedy vlci a rysi spíše podporují tetřevy a jeřábky redukcí predátorů (lišek nebo divočáků), než že by je sami ohrožovali predací.
Pro udržení populací tetřeva a jeřábka je však potřebné provádět současně komplex opatření, zahrnující šetrné lesnické zásahy, které zvyšují potravní nabídku a členitost podrostu, regulaci rekreačně-sportovních aktivit a turistického ruchu a snížení počtu malých šelem, divokých prasat a jelení zvěře. [6] 
Současné studie ukazují, že podíl rysa na celkové úmrtnosti srnčí zvěře se v jednotlivých místech značně liší - pohybuje se mezi 2-41 %. [1] Každý údaj však musí být dáván do souvislosti s místními podmínkami a porovnán s ostatními příčinami úmrtnosti: ani 30% podíl rysa na celkové mortalitě nemusí znamenat pokles srnčí populace. Jsou známy případy, kdy rys dokázal populaci srnčí zvěře výrazně zredukovat. Například poté, co se v 80. letech po mnoha desetiletích rys znovu objevil v Pošumaví, lokálně zredukoval stavy o 30-50 %. [2]
Běžnější však je, že populace srnčí zvěře klesá spíše z jiných příčin: ve Švýcarské Juře byl nejvýznamnějším faktorem úmrtnosti srnčí zvěře odlov (45-55 % z celkové známé mortality), který se během deseti let téměř ztrojnásobil, a rys byl odpovědný jen za 24-37 % známé mortality srnčí zvěře. [3] Obdobně mohli myslivci v letech 1986-1997 zvyšovat odlov srnčí zvěře navzdory trvalé přítomnosti rysa i v sousední francouzské Juře. [4] Pouze v Białowiezi (Polsko) byl nejvýznamnějším původcem mortality srnčí zvěře rys, ale i v tomto případě do populace srnce výrazně zasahoval člověk. [5]
U nás v Pošumaví byl v letech 1996-2005 podíl úmrtnosti srnčí zvěře způsobené rysem 3-18 % (průměrně 10 %) což znamenalo až třetí nejvýznamnější faktor, ovlivňující úmrtnost srnce. [6] I zde vysoký podíl odlovu (62 %, viz tab. níže) ukazuje, že lze bez problémů hospodařit s rysem v jedné honitbě. Současně nelze vyloučit, že rys v některých horských honitbách může být pro srnčí zvěř významným limitujícím faktorem, jak naznačuje např. výrazný pokles odlovu v honitbě Knížecí stolec (VVP Boletice, Šumava) poté, co území znovuosídlil rys. [7]
Důkladné statistické analýzy mysliveckých dat z let 1954-2000 z Estonska neprokázaly, že početnost rysa významně ovlivňuje hustotu srnčí zvěře. Jediný ze sledovaných faktorů, který početnost srnčí významně ovlivňoval, byl lov. [8] V Estonsku přitom žije na ploše zhruba 42 000 km2 asi 1100 rysů. [9] Jediný významný negativní dopad, jež má přítomnost velkých šelem na početnost kořisti, byl zjištěn v případě vlků a divočáků. Navíc bylo prokázáno, že vlci regulují černou zvěř dokonce účinněji než člověk. [10]
Ani v případě, že velké šelmy nejsou loveny, nehrozí jejich přirozené kořisti zánik. Nestalo se tak v průběhu téměř padesát let trvajícího ekologického výzkumu na ostrově Isle Royal, [11] jenž leží v Hořejším jezeře na hranicích Spojených států a Kanady, a nedošlo k tomu ani v těch částech Evropy, kde se velké šelmy těší absolutní ochraně [5]. Také v evropské části bývalého Sovětského svazu, kde bylo ve vybraných územích srovnáno období vybíjení vlků s obdobím striktní ochrany, nebyl zaznamenán pokles početnosti zvěře během striktní ochrany vlků. [12]
Nedostatek přirozené potravy rysa ostrovida, tj. především srnce obecného, byl jedním z důvodů, který společně s intenzivním lovem a ničením biotopů uspíšil vyhubení této šelmy (nejen) v západní Evropě. [1] Nicméně populaci srnčí zvěře se v posledních desetiletích ve většině evropských zemích podařilo obnovit a její stavy významně zvýšit. Při srovnání populační hustoty srnčí zvěře v různých oblastech Evropy s pravidelným výskytem rysa je patrné, že rys se běžně vyskytuje i v oblastech, kde je podstatně nižší početnost srnčí zvěře než v České republice (Obr. níže). Ve Švýcarské Juře, kam byl rys rovněž úspěšně reintrodukován, se odlov srnčí zvěře během let 1998-1999 téměř ztrojnásobil, přesto rysi významně neměnili svou populační hustotu a ročně lovili stále zhruba stejné množství srnců. [2]
Cíl ochránců přírody i uvědomělých myslivců je vyrovnaná přírodní rovnováha mezi býložravci (zvěří) a jejím prostředím (lesem), což dodržování platné myslivecké legislativy umožňuje bez toho, aby se kriticky zhoršily podmínky pro velké šelmy. [3]
Není to pravda.
Jediná reintrodukce velké šelmy v České republice se týkala rysa a proběhla na Šumavě mezi lety 1982-89. Na tehdejší dobu byla akce velmi dobře připravená - proběhla pod taktovkou našich předních odborníků, uskutečnila se konference o ochraně rysa a se záměrem souhlasily tehdejší lesní závody. [1], [2], [3] Je na místě zdůraznit, že na Šumavu byli vypouštěni rysi z volné přírody - ze slovenských Karpat. Rysi odchovaní v zajetí většinou nejsou schopni si ulovit svou kořist nebo mohou být lidem nebezpeční.
Další reintrodukce nejsou plánovány, a to ani do míst, kde se rys nyní vyskytuje (Beskydy, Šumava, Jeseníky). Takové akce nemohou být úspěšné a nejsou ani logické - rys je teritoriální zvíře, které ve svém teritoriu nesnese (s výjimkou krátkého období námluv) žádného „přistěhovalce". [4] Zjednodušeně řečeno, kapacita Beskyd a Šumavy je pro rysy naplněna. Pokus o reintrodukci rysa se u nás mimo oblast Beskyd a Šumavy objevil, ale skončil neúspěšně. [5] Jednalo se o ilegální akci, kterou nepodporuje ani státní ochrana přírody, ani nevládní ekologické organizace. Pokud se u nás někde šelmy objevují v místech, kde v minulých desetiletích chyběly, je to v důsledku přirozeného šíření, nikoli reintrodukce.
Není to pravda.
Rys za noc většinou nezkonzumuje více než 1,5-3 kg masa (pokud je vyhladovělý tak výjimečně i 4 kg), ke své kořisti se proto vrací opakovaně zhruba 5 dní. [1], [2] Pokud srnčí strhne u krmelce a při svém návratu druhý den zjistí přítomnost další přikrmující se zvěře, jeho instinkt ho vede k lovu této zvěře. To však rysovi nemůžeme mít za zlé: neloví ze zábavy, ale ze své podstaty. V přirozených podmínkách má většinou jen málo šancí potkat větší množství zvěře naráz či opakovaně na stejném místě. Na přítomnost krmelců, kde se zvěř v zimě shlukuje, není on ani srnčí zvěř evolučně přizpůsoben.
Řešení je při současné myslivecké legislativě složité, protože povinnost přikrmovat zvěř vyplývá ze zákona. Částečným řešením je umisťování krmelců do přehledných míst, nejlépe v listnatých porostech, využívání více menších přikrmovacích míst, aby se zvěř dlouhodobě neshlukovala na jednom místě a v případě napadení rysem se mohla přikrmovat jinde. Výjimečným a netypickým útokům přímo z krmelce lze zabránit vybudováním konstrukce s příkrou střechou.
To není úplně pravda.
Na základě současných poznatků nelze konstatovat, že by přítomnost velkých šelem měla pro lesnatou kulturní krajinu vysloveně negativní efekt. Ke střetu s lidskými aktivitami samozřejmě dochází při chovu hospodářských zvířat. Tento problém je však řešen zákonem o náhradě za škody způsobené vybranými zvláště chráněnými druhy (zákon č. 115/2000 Sb.) a ochranářské organizace vyvíjejí množství osvětových a vzdělávacích aktivit, kterými se snaží preventivně předcházet možným střetům. V Beskydech nyní několik chovatelů používá vycvičené ovčácké psy.
Je pravda, že v některých státech, kde je povolen lov velkých šelem, populace velkých šelem prosperují. Není to však obecné pravidlo. Studie provedená ve Skandinávii ukázala, že legální lov sám o sobě nedokáže rysí populace ochránit před pytláctvím: ilegální odstřel se podílel na celkové mortalitě rysa ve větší míře než lov legální a populace klesaly v oblastech s vysokou i nízkou kvótou na odstřel. [1], [2] Na druhou stranu existují státy (například Itálie nebo Polsko), kde jsou velké šelmy početné navzdory (nebo díky) přísné ochraně. [3] Neexistuje jeden univerzální způsob, který by zaručoval efektivní ochranu.
Vinou vyhlášky č. 4/67, která umožňovala v tehdejším Severomoravském kraji legální lov rysa, byli rysi z Beskyd během několika let vystříleni; bez přímého kontaktu se Slovenskem by byl v Beskydech rys dodnes vyhubeným druhem. [4] Zonace, která umožňovala kontrolovaný lov, u nás platila v letech 1998-2000. Tehdy ani jedno myslivecké sdružení nepožádalo o výjimku v zóně B, která regulovaný lov rysa umožňovala. Přesto byl v zóně B (například Pošumaví) v tomto období minimálně jeden rys upytlačen, jak ukázalo telemetrické sledování v jihozápadních Čechách. [5] Dříve než budeme prolamovat ochranu silně a kriticky ohrožených druhů, měli bychom znát všechna pozitiva a negativa, která by změna mohla přinést. Ochránci i myslivci se shodnou na tom, že při současném stavu našich okrajových populací může každý neuvážený zásah mít pro velké šelmy likvidační následky.
Projekt vlčích a rysích hlídek je akreditován ministerstvem vnitra a je také součástí připravovaného oficiálního Programu péče o velké šelmy. Každým rokem probíhá několikadenní školení nových dobrovolníků o biologii a ekologii velkých šelem, jejich monitoringu a zásadách bezpečnosti pohybu v horách. Seminářů se účastní odborníci, zástupci Správy CHKO i znalci ze Slovenska, součástí jsou rovněž terénní pochůzky.
Mezi hlídkami jsou jak začátečníci, kteří se teprve učí, tak lidé, kteří mají s monitoringem mnohaleté zkušenosti - mnozí z nich jsou právoplatnými strážci přírody CHKO Beskydy (podle zákona 114/1992 Sb.) a pomáhají naopak k dodržování klidu usměrňováním neukázněných turistů nebo motorkářů. Svou účastí na projektu se zavazují k dodržování zákonů i pravidel správného chování v přírodě. Vlčí hlídky získaly uznání řady odborníků a ochranářských institucí.
S ohledem na statisíce a miliony turistů navštěvujících každoročně naše horské celky se vlčí a rysí hlídky na vyrušování zvěře podílí zanedbatelnou měrou. Ve skutečnosti patří mladí ochránci mezi nejtišší návštěvníky lesa, což je v kontrastu s mnohými neukázněnými výletníky, skialpinisty, motorkáři aj. návštěvníky, jejichž chování je přímo v rozporu se zákonem. I přes vzrůstající zájem o ochranu šelem je dobrovolníků pořád méně než např. myslivců a představují jen zlomek celkového množství turistů, kteří se v horách pohybují. Je na místě snad jen dodat, že monitoring probíhá většinou na turistických a lesních cestách a mimo rezervace, do nichž je zakázán vstup.
Organizátoři hlídek samozřejmě uvítají veškeré připomínky k jejich práci a v případě jakýchkoli námitek budou rádi, budete-li Hnutí DUHA Šelmy neprodleně kontaktovat.
To není pravda.
Na Slovensku dochází k legálnímu lovu vlků od 1.10. do 31.1. a ročně je tak zastřeleno zhruba 100 vlků. To představuje vážný zásah do struktury vlčí populace a jistě ovlivňuje také početnost vlků u nás. Vlčí hlídky však odstartovaly v roce 1999 v Beskydech poté, co se vlci (v roce 1994) poprvé objevili v Beskydech a navzdory plné zákonné ochraně byli ilegálně loveni. Pochopitelně žádný viník nebyl nikdy dopaden (dokázat komukoliv vinu je téměř nemožné), ale přímé akce vlčích hlídek odhalily množství nelegálních masitých návnad, které jsou i podle slov odborníků využívány k lovu vlků.
Vlk zabitý v r. 1999 v Národním parku Nízké Tatry (foto: www.wolf.sk)
Není to pravda.
Vyhýbáme se paušalizovanému obviňování myslivců z ilegálního lovu velkých šelem. Anketa pracovníků Akademie věd však ukázala, že přítomnost velkých šelem považuje zhruba třetina myslivců za pouze negativní a 20 z 204 oslovených se dokonce v anonymním dotazníku přiznalo, že rysa nelegálně střelilo. Titíž výzkumníci neměli větší problém získat ke kraniometrickému vyšetření 69 lebek rysů upytlačených v různých částech ČR. Hnutí DUHA Šelmy je však názoru, že většina myslivců velké šelmy ve svých honitbách respektuje a pytláctví se týká jen menší části myslivecké obce. S Českomoravskou mysliveckou jednotou jsme uzavřeli dohodu o vzájemné spolupráci, která se týká např. oboustranné podpory odměny vypsané na dopadení pytláka velkých šelem. Společnou snahou obou organizací je dodržování všech zákonných norem a aby pytláci z řad myslivců nepoškozovali myslivosti její jméno.
Není to pravda.
Hnutí DUHA nechalo vypracovat následující právní posudek, jehož předmětem je posouzení odpovědnosti vlastníka pasteveckého psa za škodu vzniklou v situaci, kterou předestírá následující dotaz:
„Co když má chovatel u stáda, které je za síťovým ohradníkem, pasteveckého psa a do stáda vběhne nějaký jiný pes (třeba hodně drahý) a pastevecký pes ho roztrhá. Samozřejmostí je, že na ohradníku jsou cedulky s upozorněním, že stádo je hlídáno psem a vstup do ohrady je zakázaný.“
Nový občanský zákoník - zákon č. 89/2012 Sb. (dále také „OZ“) přinesl zcela jiný pohled na zvíře. Zvíře už není věcí, jak bylo označováno za účinnosti starého občanského zákoníku. Dle ust. § 494 OZ „živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jako v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“
Jiný pohled na zvíře se proto samozřejmě odrazil i v úpravě odpovědnosti za škodu. V právní úpravě platné do 31. 12. 2013 nebylo obsaženo speciální ustanovení o škodě způsobené zvířetem.
Nový občanský zákoník upravuje speciálně odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem. Dle ust. § 2933 OZ „způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.“ Zákon v tomto ustanovení nerozlišuje, jde-li o škodu způsobenou zvířetem domácím nebo zvířetem, které nepatří mezi zvířata domácí, ale je ve vlastnictví určité osoby. Vlastník zvířete tak bude odpovědný za škodu, kterou takové zvíře způsobilo, vždy, neexistuje možnost, že by se z odpovědnosti tzv. vyvinil.
Slouží-li však domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti (viz § 2934 OZ).
Pro potřeby aplikace ustanovení § 2934 OZ je potřeba si vymezit pojem „domácí zvíře“. Občanský zákoník pracuje na několika místech s termínem „domácí zvíře“, avšak tento termín nikde nedefinuje. Pojem domácí zvíře je definováno např. v předpisech práva veřejného (např. zák.č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad a o změně některých zákonů, v platném znění, v ust. § 2 odst. 1 písm. c) definuje domácí zvíře jako živočicha, „který patří k biologickému druhu, jenž vznikl činností člověka domestikací a žije převážně v přímé závislosti na péči člověka, případně druhotně zdivočelý živočich původně domestikovaného druhu nebo poddruhu“), ovšem v těchto předpisech není definice jednotná, často je použitelná jen pro účely toho konkrétního předpisu.
Z hlediska soukromého práva jsou za domácí zvířata považovány ty druhy zvířat, které žijí s člověkem buď bezvýjimečně, nebo z převážné části. Hovoříme o druzích, nikoliv jednotlivcích. Proto např. krokodýl chovaný na krokodýlí farmě bude stále považován na půdě soukromého práva za zvíře divoké, nikoliv domácí. Stejně tak zdivočelá kočka domácí bude vždy zařazena mezi zvířata domácí.
Základní pravidlo, jimiž lze dále od sebe odlišit zvířata domácí od zvířat divokých, je existence vlastníka. Domácí zvířata zpravidla mají vlastníka (nejde-li o výše zmíněnou zdivočelou kočku domácí), naopak divoká zvířata zpravidla vlastníka nemají. Z uvedeného je zřejmé, že pastevecký pes zcela jistě domácím zvířetem bude.
Dále je třeba posoudit, zda jsou splněny další podmínky aplikace ust. § 2934 OZ, tedy zejména zda jde o zvíře sloužící vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením. Pes používaný k ochraně stáda dle mého názoru tyto podmínky splňovat bude, neboť jde o psa sloužícího jeho vlastníku k výkonu povolání či jiné výdělečné činnosti nebo k obživě.
Poslední podmínkou ke zproštění se odpovědnosti za škodu, kterou ust. § 2934 OZ předpokládá, je prokázání, že jeho vlastník, že nezanedbal potřebnou pečlivost při dozoru nad ním. Důkazní břemeno tedy bude ležet na vlastníkovi a ten bude muset prokázat, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost. Domnívám se, že je-li pes určen k hlídání stáda a stádo se nachází za ohradníkem a stejně tak pastevecký pes se nachází za ohradníkem, pak vznikne-li škoda uvnitř tohoto ohradníku, vlastník psa nemusí být povinen k její náhradě.
Jiná situace by samozřejmě byla, pokud by pastevecký pes z ohrady unikl a způsobil škodu vně této ohrady. Takto ovšem otázka postavená nebyla.
V případě druhého psa, který byl s majitelem na procházce a svému pánovi utekl a vnikl do ohrady, kde jej pastevecký pes potrhal, ovšem ještě před tím by tento pes způsobil jinou škodu, odpovídal by za ni jeho majitel bez ohledu na své zavinění, tj. odpovídal by vždy. S velkou pravděpodobností totiž nepůjde o zvíře, které je uvedeno v ust. § 2934 OZ, leda že by šlo např. o psa slepeckého. Pokud však jde o psa, kterého jeho majitel chová bez vnější nutnosti, tj. neslouží k obživě, vždy bude za škodu jím způsobenou odpovídat jeho majitel.
Volný pohyb psů omezuje dále zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění (dále jen „MZ“), který upravuje pohyb psů v honitbách. V ust. § 10 MZ je zakotven zákaz vlastníkům domácích zvířat, včetně zvířat ze zájmových chovů a zvířat z farmových chovů zvěře, nechat je volně pobíhat v honitbě mimo vliv svého majitele nebo vedoucího. Honitbou pak MZ myslí „soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle tohoto zákona“. Myslivecký zákon rovněž definuje, co jsou to honební pozemky. Jimi jsou všechny pozemky s výjimkou pozemků uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu zvěře, obvod dráhy, dálnice, silnice, letiště se zpevněnými plochami, hřbitovy a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti. Lze proto předpokládat, že pokud cizí pes vnikl do ohrady se stádem, pravděpodobně se pohyboval po okolních pozemcích, které zřejmě budou součástí honitby, volně mimo vliv svého majitele, a tedy v rozporu s ust. § 10 zákona o myslivosti. Za tento přestupem pak může být fyzické osobě v souladu s ust. § 63 odst. 1 písm. b) MZ uložena pokuta ve výši až do 30.000,- Kč.
Obdobná situace bude i v případě, že by do ohrady vnikl jiný člověk či dítě. Opět pokud půjde o hlídacího pasteveckého psa, tj. psa sloužícího jeho vlastníku k výkonu povolání nebo k obživě, pak i v tomto případě se může vlastník psa zprostit odpovědnosti za vzniklou újmu na zdraví, pokud prokáže, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost. Co je „potřebnou pečlivostí“ se odvíjí samozřejmě případ od případu, ale rozhodně jí bude řádné zabezpečení ohrady proti útěku takového zvířete a rovněž bych doporučila umístění varovných tabulek na viditelných místech, které by potenciálně poškozené odradily např. od zkracování si cesty přes ohradu.
Závěr:
Nacházel-li se pastevecký pes v době vzniku škody uvnitř ohrady a pes, na němž škoda vznikla, do ohrady vnikl svévolně, nebude dle mého názoru vlastník pasteveckého psa odpovědný za škodu vzniklou na vniknuvším psovi.
V případě škody na zdraví člověka bych k odstavci uvedenému výše doporučila i umístění varovných nápisů přímo na ohradník.
Rozhodně je z důvodu předběžné opatrnosti vhodné, aby měl vlastník pasteveckého psa sjednáno pojištění odpovědnosti za škody jím způsobené.
Nutno ovšem upozornit, že jde o zcela novou právní úpravu, kdy v této oblasti neexistuje prakticky žádná rozhodovací praxe soudů a teprve časem se ukáže, zda může v tomto konkrétním případě existovat povinnost vlastníka zvířete, kterou by porušil. V tuto chvíli, pokud ke škodě došlo uvnitř ohrady, žádné porušení povinnosti nevidím.
V Olomouci dne 15. 9 2016
Mgr. Dominika Kovaříková
Advokátka
