Ondřej Neff se v komentáři Medvědi a lidé na cestách (LN 12. 11.) zamýšlí nad (ne)zbytností hojně diskutovaných zelených mostů. Ředitelství silnic a dálnic totiž tyto přechody pro zvěř prohlašuje za jeden z hlavních důvodů neúměrně vysoké ceny českých dálnic. Takže se podívejme, kolik takových přechodů pro divoká zvířata v Česku vlastně stojí a zda mohou hrát významnou roli v celkové ceně našich dálnic.
Český zmatek
Je to možná skandální odhalení, ale speciální nadchody pro divoká zvířata lze v Česku spočítat na prstech jedné ruky: od roku 1999 byly u nás vybudovány celkem čtyři ekodukty, které by s jistými výhradami mohly sloužit k dálkové migraci velkých savců. Vláda na ně použila necelé dvě tisíciny z peněz, které během posledních jedenácti let na budování dopravní infrastruktury utratila.
Dva zelené mosty se nacházejí na dálnici D11 z Prahy do Hradce Králové, další dva na Moravě: na dálnici D47 (D1) a na silnici R35. Všechny ostatní stavby (podle Ředitelství silnic a dálnic je u nás ekoduktů celkem čtrnáct) nejsou skutečnými přechody pro zvěř a ochrana přírody je nikdy nenavrhovala ani nepodporovala. Velmi často totiž stojí v těsné blízkosti obcí nebo měst, takže velká a plachá zvířata je nikdy nenajdou. Příkladem budiž „ekodukt“ – přesýpaný most na D47 u Hrabůvky. Je situován v bezprostřední blízkosti dvou obcí a dokonce převádí přes dálnici běžnou silnici. Ministerstvo životního prostředí, Hnutí Duha ani jiná ekologická organizace jej v tomto zastavěném úseku nikdy nechtěly.
O necelé čtyři kilometry jižněji zůstala do doby výstavby D47 krajina napříč Moravskou bránou relativně dobře průchodná. Mělo proto smysl umožnit zvířatům putovat z Beskyd a Slovenska do sudetských pohoří, aby se k nám mohli i nadále vracet vyhubení rysi a další vzácné šelmy. Leč Ředitelství silnic a dálnic zde během výstavby dálnice dosáhlo zrušení původně navrženého ekoduktu. To ovšem úředníkům současně nebránilo proplácet zhotoviteli (firmě Skanska) faktury za neexistující stavbu, a tak za zelený most, který se nikdy nezačal stavět, stát utratil během tří let celkem 80 milionů korun. Ředitelství silnic a dálnic dodnes nedokázalo účel vynaložených financí vysvětlit. Obdobně byl nedaleký, původně pilotově založený dálniční most nahrazen v rozporu se stavebním povolením jednoduchou a levnější konstrukcí. V rámci takzvané pevné ceny však zhotovitel dostal zaplacenou sumu za původně navržený drahý most. Když se podobné finty podařily u dvou zkoumaných staveb, které tvoří směšnou položku dálničního rozpočtu, kolik se jich skrývá jinde? Tady patrně vznikají dodatečné marže stavebních firem a skutečný důvod vysoké ceny českých dálnic.
Polská cesta
Ondřej Neff ve svém komentáři uvádí Polsko jako příklad země, kde lze stavět díky čínským firmám levněji. Pomiňme teď skutečnost, že nejen dálnice, ale i ekodukty se mimo hranice Česka staví mnohem levněji. V Polsku je zajímavější, že tamní vědci už před čtyřmi lety publikovali mapu možných migračních koridorů velkých savců a do loňského roku na třinácti stovkách kilometrů nově budovaných polských dálnic vzniklo téměř padesát různých nadchodů (i užších podchodů) pro středně velké a velké savce. Podobnou mapu nyní v Česku připravuje Agentura ochrany přírody a krajiny.
Cesta k levnějším dálnicím proto nevede přes seškrtávání opatření, která měla zajistit, aby dobře zapadaly do krajiny, ale přes důkladný audit plánovaných staveb a vytvoření společné koncepce, podle níž by se zvířecí přechody na dálnicích měly stavět jen v klíčových trasách velkých savců.
Ačkoliv je Česko stále domovem desítek rysů a několika vlků a medvědů především v Beskydech a na Šumavě, má v Evropské unii sedmý nejhorší stav krajiny z hlediska rozkouskovanosti způsobené dopravními tepnami a osídlením. Pohyb zvířat mezi jednotlivými oblastmi je tedy již dnes komplikovaný. Protože populace jsou rozkouskované a izolované, časem vymřou. Velké šelmy v Česku pravděpodobně nikdy nebudou dosahovat počtů jako v násobně větším, ale srovnatelně osídleném Polsku, kde žije jen vlků zhruba šest set. Také v kulturní krajině německé Lužice, asi třicet kilometrů od Frýdlantu, dnes běhá šest vlčích smeček. Budoucnost velkých zvířat na našem území tedy kromě důsledného potlačování pytláctví závisí na tom, jak průchodnou krajinu divokým zvířatům (i sobě) ponecháme. Pikantní pointa je, že státu se to bohatě vyplatí. Bez šelem se jen těžko podaří vrátit na rozumnou úroveň přemnoženou spárkatou zvěř, která v lesích – včetně státních – každoročně působí škody a vícenáklady za miliardy korun.
MIROSLAV KUTAL
