English version

Operace Lovec – malý pohled do zákulisí

Autorkou článku je Pavla Říhová, text vznikl pro zpravodajský portál Ekolist.cz

13.10.2021, Pavla Říhová, Ekolist.cz

 

Nad Krušnými horami svítá, je časné dubnové ráno, většina vesnice ještě spí. Na trávě leží jinovatka a je vážně zima. Sedíme s kolegyní v autě před jedním z domů, pouštíme si topení a čekáme. Kolem parkuje spousta dalších aut. Celníci už jsou vevnitř a oznamují domovní prohlídku. Začíná realizace Operace Lovec. Ve stejnou chvíli se spouští domovní prohlídky i na dalších místech České republiky, celkem jich je devět, a ještě dvě na Slovensku. Jde o mezinárodní organizovanou skupinu lovců, pytláků a překupníků, na rozkrytí jejich činnosti se pracovalo dva roky, takže je to opravdu velká akce a účastní se jí spousta lidí. Dokonce byl i ustaven mezinárodní vyšetřovací tým.

Upytlačený rys na pitevním stole. Foto | Archiv Pavly Říhové
Upytlačený rys na pitevním stole; foto: Archiv Pavly Říhové

 

Další naši kolegové inspektoři na ostatních domovních prohlídkách také čekají. Na co? To vlastně nevíme. Nevíme, co celníci najdou, kolik toho bude, jaké druhy zvířat, jestli akce proběhne v klidu, nebo podezřelí budou agresivní.

Tyhle věci dopředu nikdo neví, je to vždycky velká neznámá, ale také nervy, adrenalin a na samotné akci i zima, únava a dlouhé hodiny čekání a poté ještě delší hodiny samotné práce.

Biologové, kteří pomáhají při vyšetřování případů tzv. wildlife crime, mají obvykle roli odborných konzultantů. Naším hlavním úkolem na místě je určit druhy zvířat, ať už jsou živá či mrtvá, nebo jsou to jen jejich zbytky. Dále potom stanovit, zda jde o chráněné druhy a jestli dokumenty, které k nim jsou předloženy, stačí k prokázání legálního původu. Pokud orgány činné v trestním řízení nějaká zvířata zajišťují jako důkazy, pak se řeší i jejich odvoz a umístění, což zvláště u živých zvířat nebývá úplně hračka. Po samotné akci potom obvykle zpracováváme odborné vyjádření.

 

Masakr motorovou pilou... Foto | Archiv Pavly Říhové
Masakr motorovou pilou; foto: Archiv Pavly Říhové


Tady v Krušných horách je dům preparátora a také pytláka. Jsme tu dvě a zatím v autě diskutujeme, co vevnitř v tom tmavém tichém domě asi bude a píšeme si s kolegy přes Whatsapp, jak to vypadá u nich. Za dvě hodiny přichází vedoucí realizace a zve nás dovnitř. Už jsme jako inspektorky zažily hodně, ale tohle místo je rozhodně výživné. Dům má dvě patra a půdu a prakticky všude jsou zbytky zvířat.

Kromě několika obytných místností je v domě špína a dost smrad. V chodbách leží na zemi vrstvy plesnivých kůží, v místnostech hromady paroží, kostí a všeho možného. Porůznu kýble s divnými tekutinami a polorozmáčeným „cosi“ uvnitř. Na zdech visí na drátě lebky se zaschlým masem. Také je tu 13 pultových mrazáků… Kruci, takže tohle nebude rychlé a bude to určitě dřina.

Celník chce vědět, co tu je za chráněné druhy zvířat. Jdeme nejdřív na půdu, je celá zaplněná horami paroží, převážně jelením, ale také losím, mufloním, srnčím… Postupně procházíme ty hromady, musí tady být stovky zvířat. „Na tohle musí mít papíry,“ ukazujeme na pět losích paroží se zbytky lebek. Zbytek chráněný není, jde se dál.

V obytném patře jsou stěny plné parůžků a loveckých trofejí, ale až na pár vycpanin tetřívků to také celkem jde. Teprve v přízemí začíná ta pravá chuťovka. Jdeme místnost po místnosti, celníci pečlivě prochází všechny prostory. Otvírají každou skříňku, prohlíží každý kýbl, nahlíží do každého koutu. Navlékáme si s kolegyní rukavice a jdeme se hrabat v mršinách.

 

Zubr nebo bizon. Končetiny vlka. Různé tekutiny.
Zubr nebo bizon. Končetiny vlka. Různé tekutiny; foto: Archiv Pavly Říhové

 

 

Něco je na určení jednoduché – sedící nedokončená vycpanina medvěda, spousta vycpaných tetřevů, tetřívků, sovy, draví ptáci. Kůže naházené na zemi jsou horší, dost z nich je zapařených a zplesnivělých. Vtírá se myšlenka k čemu tedy ta zvířata zabíjeli, když je pak ani nezpracují? Válí se tu i kůže medvědí a rysí...

V zadní místnosti jsou krvavé stažené hlavy velkých kopytníků, vedle nich leží motorová pila. “Masakr s motorovou pilou, znáš ten film?“ ptám se kolegyně. Je potřeba i trocha černého humoru, jinak by na člověka na takových místech opravdu padla depka. Prohlížíme hlavy, hlavně rohy - kráva to není, jde o bizona nebo zubra. Ani jedno není chráněné, takže z pohledu ochrany ohrožených druhů OK. Jde se dál.

V další místnosti je kýbl a z něho trčí jakési pazoury bez kůže a drápů. Na první pohled připomínají opičí pracky, ale stavba kostí je při bližším zkoumání jiná... ale co by tu dělala opice? Nevíme, co to je, takže zajistit a bude třeba provést podrobnější expertízu (později se ukáže, že jde o vlčí tlapy).

 

Pazoury bez kůže a drápů; foto: Archiv Pavly Říhové
Pazoury bez kůže a drápů; foto: Archiv Pavly Říhové

 

 

Na zdi visí na drátě navlečených šest lebek se zaschlým masem. Zkoumáme jim zuby, jsou to menší šelmy, ale druh tady na místě neurčíme, takže také zajistit. Každou zajišťovanou věc technik pečlivě fotí i s číslem stopy – na místě, kde byla nalezena, a potom i podrobněji venku. Na zahradě je zřízeno dokumentační místo. Stop a práce stále přibývá…

Pak začíná jít do tuhého. Otevíráme mrazáky. Jsou narvané k prasknutí. Všude jsou kadávery zvířat, něco jsou nechráněné druhy - celý zastřelený mýval, lišky, bažanti, divoká prasata, srnci. Ale jsou tu i káňata, jestřábi, tetřevi, tetřívci… Chráněné druhy, které se zabíjet nesmí. K ničemu nejsou doklady, pán nemá prostě nic. Nacházíme prvního rysa, druhého rysa, vlka, dalšího vlka, losí nohy, medvědí maso s nápisem brum brum, vydru, bobry, další vydru, znovu tetřevy, tetřívky, výra… Jdeme mrazák po mrazáku a stále to nekončí.

Mrazáky nacpané k prasknutí; foto: Archiv Pavly Říhové

Dva pultové mrazáky stojí dokonce na sobě, takže musíme vykydat ten horní, abychom se dostali do toho spodního. Jsme unavení, je nám zima, protože v domě se netopí. Od zmražených kusů kadáverů mrznou prsty, až jsou skoro necitlivé. Taháme těžké zmrzlé hroudy masa, záda bolí. Už jste někdy zkoušeli vyrvat půlku zmrzlé losí kůže z mrazáku? Tetřívek označený tetřívek na náhradní díly, vlk na náhradní díly, zabité veverky, ledňáčci, orel mořský, dokonce bílý čáp. Člověku se nechce věřit - fakt pozabíjí na co přijdou?

„V tomhle mrazáku nic není, tady mám jídlo pro děti,“ říká pánova manželka. Hm, díváme se na sebe s celníkem a mrazák otvíráme. Na vrchu skutečně leží mražený hrášek a mrkev. Odhrnu rukou v rukavici pytlíky se zeleninou, pod nimi je balík s nápisem Lynx… Zvedám balíček se zabitým rysem a paní klopí oči.

Přes Whatsapp píší kolegové z dalších domovních prohlídek – jejich prohlídky jsou trochu jiné než tento dům hrůzy. Procházejí plné sklady loveckých trofejí a vycpanin ve velké preparátorské firmě, jiní jsou v domech lovců, kde trofeje visí na zdi či jsou vycpaná zvířata rádoby dekorativně vystavena. Rysi, vlci, draví ptáci, ale i lvi, pumy, tygři, gepard či sněžný levhart. Člověk tuhle zálibu opravdu moc nechápe. „Pán mi tvrdí, že sbírá kočkovité šelmy,“ volá mi kolegyně z místnosti, kde podél zdí stojí desítky vycpaných kočkovitých šelem. Nad každou visí fotka dotyčného lovce se zbraní nad zastřeleným zvířetem… 

 

Akce končí až nad ránem dalšího dne. Všichni jsou po mnoha hodinách práce naprosto vyšťavení. Celníci zajistili 246 exemplářů chráněných druhů, částečně šlo o zmražená těla, jejich části, maso či drápy; něco bylo už zpracované ve formě dermoplastických preparátů, vyčiněných kůží či vybělených lebek. Na odvoz zajištěných stop bylo potřeba použít náklaďák. Část exemplářů se posléze po ověření vracela, takže finální počet zajištěných se nakonec ustálil na 204 exemplářích.

 

Trofeje; foto: Archiv Pavly Říhové
Trofeje; foto: Archiv Pavly Říhové

 

Střih. O rok dříve…

Porada vyšetřovacího týmu, diskutujeme pokrok ve vyšetřování kauzy Lovec. Vyšetřovatel seznamuje tým s novinkami a probíráme, co dál. Postupně je rozkrývána činnost skupiny, která zahrnuje celý řetěz pytláků, překupníků, preparátorů i finálních bohatých lovců. Mají to opravdu pěkně zorganizováno, žádní ojedinělí pytláčci. Loví u nás, na Slovensku, jinde v Evropě i v exotických zemích. Někdy legálně, jindy ne.

Pytlačí naše chráněná zvířata, hlavně jim jde o trofeje šelem, ale loví i jiné druhy. Dováží exotické trofeje - levharty, lvy, slony, žirafy a další. Část dovozů je legální s patřičnými povoleními, jiné trofeje pašují. Ze spisu vyplývá, jak a kam je při dovozu schovávají, jak fixlují s papíry, mají to docela zmáklé.

Ale to pořád ještě není všechno, největší pecka teprve přijde. „Chtějí u nás lovit tygry. Ne v kleci, plánují je pustit ven. To území není ani oplocené, je to veřejně přístupný les. Jde o autentický zážitek z lovu,“ říká kolega celník. To je nějaký vtip, ne? Koukáme na sebe a je ticho. Co je to za magory?

 

Trofej rysa; foto: Archiv Pavly Říhové
Trofej rysa; foto: Archiv Pavly Říhové


Bohužel to vtip není. Jeden z nich už dovezl tři živé tygry ze západní Evropy, starší zvířata z cirkusu, která rádoby zachránil (aspoň tak to bohulibě prezentoval veřejnosti i úřadům). Ve skutečnosti už ale mají zájemce - několik bohatých slovenských lovců, kteří si chtějí střelit velkou kočku. Pro některé lovce znamená ulovení velké kočkovité šelmy významný zážitek, za který jsou ochotní zaplatit hodně peněz. Vzácné druhy jsou pro tyto lidi extra výzvou a čím více peněz mají, tím častěji si myslí, že pro ně zákony neplatí.

Dovezení tygři byli zavřeni do maringotky v chovatelském zařízení pána, který vystupuje jako milovník zvířat a lidé k němu chodí zvířata obdivovat (svého času dotyčný vlastnil i licenci zoologické zahrady). V domluveném termínu mají být tygři tajně vypuštěni do pronajaté honitby. Asi není třeba zdůrazňovat, že tygři jsou vysoce nebezpečná zvířata a jejich vypuštění do neoploceného a nezabezpečeného lesa znamená extrémní riziko.

Z informací vyplývá, že kočky nejspíš nebudou nijak přispané medikamenty, aby to neovlivnilo dobrý lovecký zážitek klientů. Organizátor celé akce za bezproblémový průběh lovu inkasoval od Slováků zálohu 30 000 eur (skoro 800 tisíc Kč), majitel tygrů dostal zálohu 100 000 Kč za dodání zvířat. Podle všeho se nejedná o první kšeft tohoto typu a už to párkrát zrealizovali. Lov exotických zvířat vypuštěných na volno do českého lesa je asi fakt trhák. Vyšetřovací tým dlouze diskutuje, co s tím. Není moc jasné, co s touto informací máme dělat.

Naštěstí se situace posléze vyřešila sama a k plánovanému lovu tygrů nakonec nedošlo. Dodavatel zvířat od obchodu na poslední chvíli cuknul kvůli lepší nabídce. Na tygry si vyřídil CITES povolení a vyvezl je do Turecka, kde jsou nyní v jakémsi zařízení na střeše obchodního domu v Istanbulu. Pro zvířata asi žádná velká sláva, ale pořád lepší než maringotka zakrytá vlnitým plechem a potom kulka od slovenského lovce.

 

Co je to za trofej, ledňáček?; foto: Archiv Pavly Říhové
Co je to za trofej, ledňáček?; foto: Archiv Pavly Říhové

 

Proč ledňáček?

Provedením domovních prohlídek případ Lovec rozhodně nekončí, spousta další práce teprve nastává pro nás jako odborníky i pro samotné vyšetřovatele. Co se týče odborných důkazů je potřeba provést detailní prohlídku zajištěných exemplářů, udělat fotodokumentaci, zpřesnit determinaci na místě neurčených druhů, zjistit, jak byla zvířata zabita, odebrat vzorky atd. Na pitevně Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně v Ústavu patologické morfologie a parazitologie tak trávíme dva dny spolu s veterinární patoložkou a několika veterinárními anatomy. Postupně rozmrazujeme všechny kadávery, prohlížíme je a fotíme. Pracuje nás tu osm biologů u dvou velkých pitevních stolů, patoložka přebíhá od jednoho k druhému, upřesňuje a radí. Přítomni jsou i celní vyšetřovatelé, kteří vše dokumentují.

Každá manipulace se zajištěnou stopou musí být nezpochybnitelně zaznamenána, aby obhájci nemohli tvrdit, že exempláře byly třeba vyměněny. Takže popadnout zapečetěný pytel, šup s ním na stůl, vyfotit pytel, vyfotit neporušenou plombu, přestřihnout plombu, vyfotit, vysypat mrtvé zvíře na pitevní stůl, vyfotit, roztáhnout tělo, vyfotit, změřit, vyfotit…

Něco jde rychle, u jiných zvířat strávíme dlouhé desítky minut. Hledáme otvory po střelách, poškozené tkáně, prohlížíme zbytky těla i lupou. Zaznamenáváme sebemenší detail, píšeme záznamy, měříme. Pak znovu zapečetit, umýt stůl, vyměnit rukavice a jde se na další pytel.

Někdy se člověk neubrání vzteku, hlavně když vidí, že některá zvířata mají neporušené tělo, ale prostřelené či ustřelené nohy. Jaké utrpení to muselo být, protože dotyčný „lovec“ se prostě neuměl ani pořádně strefit? Jiná zvířata jsou zase děravá jak řešeto či rozstřílená na hadry, tetřívek na náhradní díly, vlk na náhradní díly… Nechápeme ani desítky zastřelených veverek nebo zabité ledňáčky. Jaká trofej je veverka? A proč ledňáček?

 


Video; zdroj: Ekolist.cz, Celní správa.

 

Michelle

Další dva dny trávíme podobnou prohlídkou suchých hotových exemplářů. Klíčová je vycpanina rysa ostrovida zajištěná na domovní prohlídce u lovce, co „sbírá velké kočky“. Z operativy vyplývá, že tento rys byl nelegálně zastřelený v listopadu 2018 na Šumavě. Vyšetřovatelé mají zadokumentovanou činnost po jeho zastřelení, převoz mrtvého těla k preparátorovi, zpracování na vycpaninu i vyzvednutí hotového exponátu lovcem.

 

Na záznamu fotopasti rysice Michelle, rok 2018. Pár týdnů před tím, než byla upytlačena. Vlevo vykukuje její kotě; zdroj: Národní park Šumava
Na záznamu fotopasti rysice Michelle, rok 2018. Pár týdnů před tím, než byla upytlačena. Vlevo vykukuje její kotě; zdroj: Národní park Šumava

 

 

Pán ovšem tvrdí, že tohoto rysa koupil v zahraničí už jako mrtvého od jiného lovce. Samozřejmě to mělo být v zemi, kde je lov rysa legální. Nejdřív to byla Litva, pak si vzpomněl, že to vlastně bylo Chorvatsko.

Proč má nad vycpaninou ve sbírce svou fotku „úspěšného lovu“ vysvětlil tím, že nechtěl před manželkou vypadat hloupě, proto mrtvého rysa rozmrazil, vyfénoval a odvezl na Šumavu, kde se s ním vyfotil…

 

Lovecká fotka s rysicí Michelle; foto: Archiv Pavly Říhové
Lovecká fotka s rysicí Michelle; foto: Archiv Pavly Říhové


Tomuto rysovi věnujeme obzvláštní pozornost, pečlivě ho fotíme a odebíráme genetické vzorky. S důkazy může pomoci věda i práce ochranářů v terénu. V České republice totiž probíhá dlouholetý monitoring rysů pomocí fotopastí a provádí se i sběr genetických vzorků divoké populace. Vědci tak dokážou zjistit, jestli konkrétní rys pochází od nás, nebo je z jiné populace. Celníci proto vzorky posílají na Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR, který je analyzuje. Jejich zjištění potvrzuje, že rys pocházel ze šumavské populace. Takže houby Chorvatsko.

Spolupráce s Národním parkem Šumava a neziskovou organizací ALKA Wildlife také přináší výsledky. Pomocí záznamů z fotopastí je upytlačený rys na základě kresby na srsti přesně identifikován včetně pohlaví, jména, evidenčního čísla i oblasti výskytu. Je to samice Michelle, která žila v oblasti Prachatic a v listopadu 2018 vodila šestiměsíční mládě. V inkriminovanou dobu ze záznamů fotopastí zmizela. Lovec zabil matku a mládě nemělo po její smrti žádnou šanci přežít. Zemřelo hlady, což trvalo nejspíše několik dalších dnů, možná i týdnů.

 

Michelle jako trofej; foto: Archiv Pavly Říhové
Michelle jako trofej; foto: Archiv Pavly Říhové

 

Další měsíce trávíme nad psaním odborných vyjádření a ověřováním předložených dokumentů. Výjimky dle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny nemá z podezřelých prakticky nikdo. Část z nich předkládá různé papíry, že jde o zvířata ulovená v cizině. U nás jsou sice tyto druhy chráněné, ale jinde se lovit mohou. Trvá měsíce, než se nám podaří ověřit tyto dokumenty na různých státních institucích v cizích zemích. Píšeme do Litvy, Lotyšska, Chorvatska, Ruska, Dánska, ale i do Argentiny, Kanady, JAR, Namibie atd. Výsledek je poměrně tristní – spousta těch předkládaných dokumentů je falešných. Práce na případu se táhne, je to neuvěřitelně rozsáhlá kauza a ověřování nebere konce.

 

Změna legislativy obratem - ale k horšímu

Mezitím ovšem pachatelé nelení a aktivují své příznivce. Většina z nich jsou myslivci, takže v myslivecké komunitě kauza, byť nezveřejněná, působí malý poprask. Když přišli k nim, můžou přece i k nám! Informace se lavinovitě šíří. Na krajské úřady začínají chodit myslivci a žádají o výjimky pro své lovecké trofeje. Někteří k nim ale nemají žádné doklady a nejsou schopní prokázat, kde trofej chráněného zvířete vzali.

Výjimku tedy nedostanou. Volají různí výše postavení pánové a snaží se intervenovat. Začíná diskuze nad nebohými chudáčky, kteří kvůli hloupé legislativě a aktivistickým úřadům trpí. A to zvedá další vlnu nevole mezi myslivci: „Vidíte? Oni se snažili a úředník jim tu výjimku nedal!“ Jak jim vysvětlit, že výjimka je od slova výjimečný, že na ní není žádný právní nárok, zvláště když lovec nemůže prokázat, že zvíře ulovil legálně? A jak vysvětlit, že lov zvířat opravdu není veřejný zájem, který by převažoval nad zájmem ochrany přírody (což je formulace podmínky ze zákona).

Bohužel co se týče myslivosti, je u nás stále hodně silný lobbing, a tak byla v letošním roce v tichosti pomocí poslanecké iniciativy (Balaštíková a Kott, oba za ANO) vpašována do tzv. invazní novely i změna zákona o ochraně přírody krajiny. Změna spočívá ve „vyloučení zákazů držení a dopravy dle § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. ve vztahu k mrtvým jedincům chráněných živočichů získaných legálně ze zahraničí a jedinců získaných před rokem 2004, kdy se zákazy na mrtvé jedince nevztahovaly“. V překladu do lidského jazyka řečeno – na naše chráněné druhy zvířat ulovené v cizině se nebude vztahovat zákaz držení a povinnost mít vydanou výjimku.

Změna prošla všemi čteními v Parlamentu i v Senátu a nikdo se nad ní nepozastavil, nikomu nepřišla problematická. Asi proto, že ve chvíli projednávání se o Operaci Lovec ještě veřejně nic nevědělo. Jak se ovšem pozná, že zvíře bylo uloveno například ve Švédsku a ne v Beskydech, toť otázka. Ministerstvo životního prostředí se k návrhu této změny postavilo neutrálně s tím, že naroste role kontrolních orgánů a prokazování skutečného původu trofejí bude samozřejmě odborně náročné a bude potřeba používat i moderní metody jako jsou analýzy DNA.

Když si vzpomenu, jaké úsilí a kolik měsíců práce nás stálo ověřit dokumenty v Lovci, tak si myslím, že se na takové kontroly kontrolní orgány spíš vykašlou. Už vidím inspektory ČIŽP (bohužel jich na oblast wildlife už na ČIŽP moc nezbývá), jak se hrnou na kontroly loveckých trofejí, když budou vědět, že někteří lovci výjimku mít musí (ti, co lovili v ČR) a někteří ne (ti, co lovili v cizině). Budou odebírat vzorky na analýzy DNA a pak zjistí, že populační genetické studie nejsou u mnoha druhů provedené a tedy není podle čeho určit, z jaké populace zvíře pochází. A až kontrolním orgánům naplno dojde, kolik analýzy DNA či radiouhlíkové analýzy stáří stojí a že máme v republice tisíce lovců s trofejemi, jistě budou celé žhavé do placení těchto analýz. Dříve bylo na lovci, aby v rámci řízení o udělení výjimky prokázal, že má trofej legálně. Nyní to bude stát, kdo bude za státní peníze ověřovat, jestli je to v pořádku či ne. Vskutku roztomilé, jak nám pachatelé dokážou ovlivnit legislativu ve svůj prospěch...

 

Orel; foto: Archiv Pavly Říhové
Orel; foto: Archiv Pavly Říhové

 

Amnestie

Ale myslivcům ani tohle nestačilo. Konec léta 2021 a předseda Českomoravské myslivecké jednoty Ing. Jiří Janota aktivně oslovuje různá ministerstva včetně MŽP, poslance, univerzity a nevládní organizace a požaduje generální zpětný pardon na lovecké trofeje v České republice. 17. září byl na Ekolistu zveřejněn článek: Jiří Janota: Myslivci odsuzují nelegální lov a vyzývají k amnestii na trofeje. Českomoravská myslivecká jednota se v článku distancuje od nelegálního lovu a ke zveřejněným případům Lovec a Kameňák (případ z Klatovska, kdy byl upytlačený rys nalezený v mrazáku u šéfa místních myslivců) uvádí, že šlo pouze o tragické selhání jednotlivce. Exces, o kterém věří, že se nebude opakovat. O těch jednotlivcích dost pochybuji (v kauze Lovec šlo o propracovanou činnost organizované skupiny) a rozhodně nevěřím ani tomu, že se to nebude opakovat. Jak potvrzují informace z monitoringu rysů v terénu i informace z anonymních průzkumů mezi samotnými myslivci – rysi mizí ze svých areálů stále a není to z přirozených příčin.

Důvodem je pytlačení. Není to selhání jednotlivců. Je to dlouhodobý problém spočívající v nerespektování zákona u celé velké skupiny lidí, problém vyhrocených názorů na ochranu přírody a v neposlední řadě i laxní přístup myslivecké komunity k prohřeškům mnoha svých členů (ať mi nikdo netvrdí, že myslivci o sobě navzájem neví, kdo z nich chráněné druhy střílí).

Ing. Janota argumentuje sbírkami a tvrdí, že trofeje jsou často desítky či stovky let staré. Problém držení nepovolených trofejí je dle jeho názoru hlubšího rázu a stát by měl přijít se systémovým řešením. Myslivci proto navrhují trofejní amnestii, podobně jako se to dělá u zbraní.

 

Vlčí tlapy; foto: Archiv Pavly Říhové
Vlčí tlapy; foto: Archiv Pavly Říhové

 

Že by se problém měl řešit na tom se určitě shodneme. Ale ne generálním pardonem bez jakýchkoli podmínek. Staré historické sbírky by se tím sice vyřešily, ale hlavně by se přikryly recentní upytlačené trofeje a o to možná jde.

Paralela s amnestií na zbraně ale vůbec není špatná, naopak si myslím, že je to skvělý nápad. Jen je třeba se blíže podívat na podmínky takových amnestií. V lednu 2021 vyhlásilo Ministerstvo vnitra půlroční amnestii na nelegálně držené zbraně. Držitelé, kteří vlastnili nelegální zbraň, měli možnost ji beztrestně odevzdat nebo její držení zlegalizovat. Pro legalizaci stačilo, aby si udělali zbrojní průkaz a expertíza prokázala, že zbraň není kradená ani s ní nebyl spáchán trestný čin. Ostatní zbraně propadly státu (většinou bývají zničeny).

Souhlasím a plně podporuji trofejní amnestii za podobných podmínek. Ať držitelé trofejí odevzdají své nelegálně držené trofeje beztrestně státu. Ty, u kterých bude ověřeno, že nepochází z pytlačení či jsou staré, se zlegalizují a držitel si je může ponechat (doporučovala bych, aby radiouhlíkové ověření stáří zaplatil vlastník trofeje, k níž nemá doklady, pokud o ni tedy stojí). Zbylé trofeje propadnou státu a budou zničeny. Kdo nic neodevzdá, už dál nemůže žehrat na to, že neměl možnost situaci vyřešit.

 


 

PAVLA ŘÍHOVÁ foto - Říhová Pavla

Autorka mnoho let pracovala jako vedoucí oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES České inspekce životního prostředí. V současné době působí v Centru environmentálních forenzních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

 

Původní článek vyšel 12. října 2021 na webu Ekolist.cz


Práce Hnutí DUHA Olomouc na ochraně a monitoringu velkých šelem probíhá i díky podpoře individuálních dárců – Přátel velkých šelem. Přidejte se prosím také na www.selmy.cz/podpora.

Copyright © Hnuti DUHA Olomouc

vytvořil Michal Kandr