V přírodě neexistují jiné dva druhy, které by žily v tak těsném vztahu jako člověk a pes. V České republice žijí téměř dva miliony psů na čtyři miliony domácností a v celém světě se počty psů odhadují na 600 milionů. Je přitom zřejmé, že společný život dnes především ve městech naráží na své meze.
Tu noc nepršelo ani nefoukal vítr. Juraj Lukáč si ustlal na stejném místě jako obvykle pod mohutným bukem, zpod kterého měl výhled na okolní hřebeny Čergova. Celý den se svým psem Skúkamem procházel kopce východního Slovenska s nadějí, že zahlédnou vlky nebo najdou jejich stopy. Teď si unaveně zapřel nohy o mladou jedli a díval se na hvězdy probleskující skrze listnatou korunu. Je tomu už víc než dvacet let, kdy zanechal výzkumu robotických systémů a namísto toho tráví čas v horách a divočině. Krátce po revoluci s přáteli založili Lesoochranářské sdružení VLK a vyzvali lidi z celé Evropy, aby si koupili jeden ze stromů v oblasti poblíž Prešova. S pomocí vybraných peněz pak založili první soukromou rezervaci na kontinentě. Nazvali ji -jak jinak než - Vlčí. Jejich cílem je zachování divočiny, do níž přirozeně patří šelmy, jako jsou vlk a medvěd.
Když Juraj Lukáč po chvíli usnul, začalo ho něco rýpat do tváře. Byl to Skúkam, který mu naznačoval, že chce pustit z vodítka. Juraj mu vyhověl, pes ale popoběhl jen pár metrů a zase si lehl. Bylo to podivné, protože vždycky spali pohromadě. I doma, v malé obci Osadná u Polonin, kam se Juraj přestěhoval z města, aby to měl blíž do hor. Poslechl proto Skúkamovu výzvu a přesunul se za ním. Všiml si sice, že se mezitím zatáhlo a zvedl se vítr, ale jen se zachumlal hlouběji do spacáku. Když se však ráno probudil, nevěřícně zíral na svah před sebou. Mohutný buk, pod kterým si včera původně ustlal, ležel vyvrácený z kořenů. Spadl během vichřice přesně na místo, odkud ho Skúkam odvedl, a jedna z větví dokonce propíchla víčko ešusu, které tam zapomněl.
Od té noci již utekly dva roky a Skúkamovo místo zaujal jeho syn Fliačik. Juraj Lukáč ale na podivnou událost nezapomněl. "Mnohokrát jsem přemýšlel, jak to mohl vědět. Každá teorie, která by vysvětlila jeho tušení, ale nakonec skončila prostým poděkováním mému nejlepšímu příteli."
Skúkam byl československý vlčák - z poloviny karpatský vlk a z poloviny německý ovčák. Ozvala se v něm zvláštní intuice, podvědomý strach z blížícího se nebezpečí, kterou vlci během domestikace ztratili? O tom Juraj Lukáč nechce spekulovat. Srovnávání vlka a psa podle něj člověka přivedlo ke spoustě omylů, které mu brání psy dobře pochopit a navázat s nimi dobrý vztah. Navíc - donedávna jsme se zásadně mýlili i v jejich divokých příbuzných.
Tento předpoklad potvrzuje britský zoolog a etolog John Bradshaw z Antrozoologického
institutu Bristolské univerzity, který se už víc než třicet let zabývá chováním a tréninkem psů. "Věříme, že kdesi pod kůží každého psa dřímá divoký a nebezpečný vlk, zatímco ve vlkovi bychom přátelského psa nikdy nehledali," píše ve své loňské knize Dog Sense. How the New Science of Behaviour Can Make You a Better Friend to Your Pet (Psí smysl. Jak vás nová věda o psím chování učiní lepším přítelem vašeho mazlíčka).
Pokud tedy chceme psům správně porozumět, musíme nejprve napravit naše mínění o vlcích.
Můj kolega vlk
Člověk dlouho věřil, že vlčí smečky jsou přísně hierarchické a jejich vedení podléhá nadvládě takzvaného alfa páru, který jediný ve smečce může mít mladé. Předpokládal proto, že pes má v sobě zakódovanou stejnou sociální hierarchii a bude se ji snažit prosazovat i jako člen lidské rodiny. Proto naprostá většina příruček o psím tréninku doporučuje, aby si majitelé nad psem udrželi tzv. alfa status - aby jako první vcházeli do dveří, aby ho nikdy nenechali sednout si na vyšší místo, aby ho nenechali jíst dříve, než se najedí oni sami, nebo aby po hře nenechávali psovi hračku, protože by to mohl přijmout jako gesto jeho vítězství. V každém psovi se přece jednou začas "probudí vlk" a pokusí se sesadit svého pána z vedení rodinné smečky...
Přinejmenším posledních deset let ale víme, že všechno je trochu jinak. Mylné závěry o chování vlků vycházely z jejich chování v zajetí, kdy jsou přinuceni vytvářet umělé koalice, uvnitř kterých skutečně vládne mnohem větší rivalita a agrese než ve volné přírodě. Juraj Lukáč pozoroval vlky v horách východního Slovenska mnohokrát a málokdy například spatřil, že by se u kořisti rvali o příděl. Přednostně dostávají nejdříve staří a pak mláďata. Poslední žerou rodiče, kteří zároveň dohlížejí na spravedlivé rozdělení úlovku. Jsou dokonce známy případy, kdy smečka přijala starého nebo zraněného vlka, který evidentně už sám nemohl nic ulovit a nebyl pro smečku žádným přínosem.
"Smečky tvoří rodiny. Postavení vedoucího páru nevychází z krvavých šarvátek, ale z přirozené rodičovské autority," vysvětluje Juraj Lukáč. Upozorňuje také, že u vlčích smeček je vedoucím zvířetem častěji samice, a ne samec. To ona určuje, jak se bude lovit a jak se rozdělí potrava.
Mnohem důležitější než dominance je tedy u vlků kooperace. Jejich sociální chování a uspořádání smeček je lidským rodinám v základních rysech dokonce velmi podobné, včetně společné péče o mláďata a složité komunikace, která obsahuje až čtyři a půl tisíce "vlčích slov" - od mimiky přes různé okousávání až po hlasové projevy. Pokud tedy nevládne žádná přísná hierarchie u vlků, není třeba ji vnášet ani do vztahu mezi psem a člověkem (vynechme teď zvláštní případ "bojových" plemen, která byla v minulosti uměle šlechtěna k agresivnímu chování, a proto nezbývá než je naprosto bezpečně ovládat).
Agresivní chování psa - jako je vrčení nebo cenění zubů - vůbec nemusí souviset s jeho bojem o alfa status v lidské rodině, jen se třeba snaží dát najevo, že se mu něco nelíbí. Pokud ho majitel potrestá, aby si upevnil dominantní postavení, může ze psa vychovat neurotické a labilní zvíře. Nebo ho v horším případě vyprovokovat k tomu, co by jeho "mazlíček" jinak nikdy neudělal - k útoku. Čímž se majitel jen znovu utvrdí, že se pes snaží sesadit ho z vedení smečky, a tím se celý vztah změní v cyklus agrese a násilí.
Ochranář Juraj Lukáč svého Skúkama nikdy cíleně necvičil. Prostě s ním trávil spoustu času a jak spolu zažívali stejné situace a on mu opakoval stejné instrukce, Skúkam se naučil přirozeně rozumět asi padesáti povelům. "Byl to rovnocenný partner. Kdybych ho tenkrát v noci nebo jindy nerespektoval, už bych byl mrtvý," dodává Lukáč. "Stejně tak on věděl, že musí respektovat mě jako svého průvodce v džungli naší civilizace. Jinak by dopadl stejně."
Jak se ale z divoké a svobodomyslné šelmy stal "nejlepší přítel člověka"? A jak člověka napadla tak bláznivá myšlenka, že by si mohl ochočit vlka?
Kdo si koho ochočil
Prvním ústavem, kde se vědci specializovali na výzkum chování psů a jejich vztahů s člověkem, je budapešťská Univerzita Eötvöse Loránda. Zdejší katedra etologie byla založena teprve v roce 1994. Tak dlouho trvalo, než si vědci uvědomili, že vedle primátů a delfínů na ně nejvstřícnější subjekt k pozorování čeká doma. Zvláštní je, že v celé budově není jediný pes. "Přirozené životní prostředí psa je lidská rodina," vysvětluje Ádám Miklósi, vedoucí zdejší katedry etologie. "Náš ústav proto žádné pokusné psy nechová." Namísto toho on a jeho kolegové spolupracují s dobrovolníky, kteří je i se svými zvířaty pravidelně navštěvují a často podstupují pokusy společně.
Před pěti lety tak přijali 13 opuštěných vlčat, která rozdali dobrovolníkům ochotným se o ně postarat, a srovnávali jejich chování se štěňaty. Nejprve si všimli, že psi používají mnohem širší zvukový rejstřík komunikace od kňučení přes různé způsoby štěkání a také vrtění ocasem. Mnohem výraznější však byla pozornost, s jakou štěňata na rozdíl od vlčat pozorovala lidské tváře a snažila se upoutat pozornost svých majitelů. Což by se dalo vysvětlit tím, že vlci vnímají dlouhý pohled do očí jako výhrůžku. Štěňata ale také s mnohem větším úspěchem reagovala na lidská gesta.
Když před ně vychovatelé postavili tři boxy s ukrytým jídlem a ukazovali na ten správný, našla štěňata potravu téměř bezchybně a v kratším čase než vlčata. A reagovala mnohem úspěšněji i na různé druhy lidských gest - ukazování, ťukání prstem, pohyb hlavy nebo třeba jen pohyb očí naznačující směr, kde mají hledat hračku nebo jídlo. Ádám Miklósi z toho vyvozuje zdánlivě banální závěr: "Domestikace vlka má jeden zásadní důsledek: psi se na člověka dívají, vlci ne."
Jestliže tedy během domestikace došlo k nějaké radikální změně v chování vlka, díky které se z něj stal pes, pak je to právě unikátní schopnost a touha s člověkem komunikovat, přestože jde o odlišný živočišný druh. "Pes velmi dobře rozlišuje mezi svým druhem a lidmi," upozorňuje Ádám Miklósi. "Dokonce upřednostňuje společnost člověka před jinými psy."
Znamená to ale, že člověk tuto vlastnost u psa během domestikace vyšlechtil? Nebo jen probudil schopnost, ke které má vlk přirozené dispozice? Kdybychom znali odpověď, byli bychom schopni určit, jestli si vlk vybral člověka za přítele z vlastní vůle, nebo jestli byl člověkem ochočen nedobrovolně, podobně jako kráva nebo koza. Musíme se proto vrátit desítky tisíc let do minulosti, kdy se člověk a vlk poprvé střetli při lovu pravěkých jelenů, pižmoňů a mamutů.
Pohodlnější styl
Lovci mamutů lovili převážně velké býložravce, v čemž jim vlci mohli jen stěží pomoci. Dokud člověk kočoval, nebylo příliš co chránit, vlk mohl nanejvýš upozornit na přítomnost jiných šelem. Nabízí se však ještě jeden důvod - člověk si mohl ochočit vlka jako domácího mazlíčka a společníka. Vlčata jsou nejpřístupnější socializaci ve stáří dvou až třech týdnů, a pokud se v tomto věku setkají s člověkem, mohou ho chápat jako člena smečky. Tím ale celý problém domestikace jen začíná, protože z ochočeného vlka vyroste zase jenom vlk - byť uvyklejší na lidskou přítomnost. Jakmile vlk dospěl a přišla sezona páření, muselo být téměř nemožné vlka udržet v lidském sídlišti a pak už neměl příliš mnoho důvodů se vracet.
Mohl ale ztratit před člověkem ostych a pohybovat se mnohem blíž jeho sídlišť, nebo je dokonce navštěvovat. Krotký vlk se pak spářil s jiným krotkým vlkem a jejich náchylnost k člověku a potřeba se s ním nějak dorozumět se mohly posilovat. Až se jednoho dne - po mnoha generacích - narodil první pes. Díky novým archeologickým objevům přitom víme, že to stalo mnohem dříve, než jsme si donedávna mysleli - už někdy před 30 tisíci a více lety.
Zčásti se ale vlk mohl domestikovat dobrovolně. Někteří jedinci se namísto aktivního lovu čím dál více věnovali pohodlnějšímu životnímu stylu - konzumaci lidských odpadů a mršin. Tehdy se ještě nedostávali s člověkem do tolika konfliktů jako dnes, nebáli se pohybovat v jeho blízkosti, a tak se prostě přidali k jeho společnosti. K této teorii se přiklání stále více vědců, a tak se spíš zdá, že k domestikaci došlo na základě vstřícnosti obou "zvířat" -lidé si vybrali vlka za "přítele", ale také vlci si vybrali člověka. Postupně se tak u nich rozvíjely schopnosti, které jim umožňovaly vzájemně spolupracovat. K jejich vztahu je předurčuje již zmíněná prazvláštní schopnost porozumět si, přestože jde o odlišné živočišné druhy. Oba vnesli do vzájemného vztahu unikátní schopnosti, které se vzájemně doplňují. Jejich pouto není založené na ponížené poslušnosti a zastrašování, ale vzájemném respektu. Jejich setkání bylo nejspíš skutečně osudové a jeho výsledkem je - pes.
Žádné bití
Od narození prvního psa se ovšem jeho role a postavení v lidské společnosti radikálně proměnily. Člověk nyní - alespoň na Západě - už dávno nechová psy jen kvůli službě, tedy aby mu hlídali stáda, pomáhali mu při lovu nebo bránili majetek či člověka samého. Chová je především jako rodinné mazlíčky. Jejich geny, to, k čemu byli psi po dlouhé generace vychováváni a šlechtěni, se tak najednou obrací proti nim. Border kolie, která hlídá stáda ovcí, je sice nejlepším přítelem pastýře, ale když začne "hlídat" cizí děti v městském parku a nahánět s vyceněnými zuby cyklisty, stává se pro své okolí noční můrou.
Ve městech dnes zároveň žije více lidí než na venkově, což mění i obecné nároky, které člověk na psy klade. Zatímco na vesnici není takový problém, když se pes na návsi vykálí, rozkouše plaňku u plotu nebo se vydá na potulku za hárajícími fenami, ulice některých měst zapáchají exkrementy jako za časů před zavedením kanalizace a každý zbloudilý pes okamžitě končí v útulku jako potenciální zdroj nebezpečí. Po psech se zkrátka žádá, nejen aby jednali proti své přirozenosti, ale aby byli čistotní, spořádaní a vychovaní podobně jako průměrné dítě a samostatní přinejmenším jako adolescent. Což všechny přivádí do spousty stresujících situací.
Veterináři se například u psů stále častěji potkávají s neblahým trendem -tzv. separační úzkostí. Lidé tráví v práci stále delší čas a většina majitelů psů je přesvědčena, že jejich mazlíčci jsou doma spokojení a trpělivě čekají na jejich návrat. Etolog John Bradshaw z Bristolské univerzity ale ve své knize tvrdí opak. Na základě téměř tisícovky rozhovorů s majiteli psů a sledování desítek psů s pomocí kamer dospěl k tristnímu závěru -až 17 procent pozorovaných zvířat během každodenního odloučení trpělo samotou a úzkostí a dalších 18 procent jimi trpělo v minulosti, ale postupně z jejich chování vymizely. Jakmile se za jejich pány zavřely dveře, psi začali kňučet, schovávali se pod postel nebo se chvěli, část z nich ventilovala svou úzkost kousáním do bačkor, hraček nebo nábytku. John Bradshaw se domnívá, že problém vězí v odlišném prožívání času. "Psí myšlení je zcela bezprostřední. Jsou sice schopni dát si do souvislosti dvě události následující krátce po sobě, ale nepodnikají žádnou mentální cestu do své minulosti, aby si prožitek zařadili do nového kontextu. A často nejsou schopni ani dát si do souvislosti následky dvou událostí, pokud nastanou až v blízké budoucnosti."
S tím podle Bradshawa souvisí častý omyl lidí, kteří předpokládají, že pes si je velmi dobře vědom, když udělá něco špatného. Třeba když doma sežere jídlo ze stolu nebo okouše křeslo, než se jeho majitel vrátí z práce. Je proto nesmyslné za to psa trestat. A stejně tak je chyba trestat ho, když přiběhne až po několikerém přivolání. Mohl by si totiž spojit trest ne s tím, co udělal před chvílí, ale co se děje právě teď - vítá se se svým pánem nebo k němu právě přibíhá. Namísto poslušnosti tak člověk může u psa špatné chování jen upevnit, nebo z něj dokonce vychovat úzkostného a labilního tvora.
John Bradshaw proto tresty při výchově psa z principu odmítá a doporučuje je používat jen ve velmi výjimečných situacích. Varuje před samozřejmostí, s jakou si člověk do psa projektuje vlastní schopnosti a domnívá se, že pes si je "moc dobře vědom", co provedl, "stydí se", "má výčitky svědomí". V tomto ohledu vedlo soužití člověka paradoxně ke škodlivému vciťování se do jeho psího druha. Pes možná dokáže číst v lidské tváři, ale nedokáže příliš dobře číst v lidské mysli. Z etologických experimentů se dokonce zdá, že ani nerozumí lidským slovům. Nebo přesněji - nerozumí jejich významu. Vnímá je nejspíš jako instrukce, které si spojí s konkrétním následkem. Když se tak například pes naučí reagovat na povel "sedni!" z pozice vestoje, neznamená to, že poslechne i v situaci, kdy bude ležet. Tomu se musí znovu naučit.
V průběhu domestikace také pes ztratil velkou část ze své samostatnosti a vyměnil ji za "lásku" k člověku - v nezvyklých situacích, kdy má řešit nějaký problém, se mnohem radši spolehne na svého pána. Což na člověka klade větší nárok a odpovědnost. Ze všech těchto důvodů je proto podle etologů efektivnější vychovávat psa pomocí pochvaly a odměn. Konkrétně proti separační úzkosti pak John Bradshaw doporučuje udělat z loučení rituál. Naznačit, že člověk odchází z domu a zacinkat při tom klíči, pomazlit se s ním. A za chvíli se vrátit a znovu mu dát najevo, že se nemá čeho bát. A po chvíli celý cyklus opakovat, ovšem se stále větší časovou prodlevou. Pes si pak cinkání klíčů a bouchnutí dveřmi spojí spíš s návratem svého pána. Už nebude žít v tak silné nejistotě, jestli se vrátí.
Jak ale upozorňuje cvičitelka psů Věra Brunclíková z pražské Troji - nevystačíme si jenom s vědou. Ke každému psovi je třeba přistupovat individuálně, protože se neliší jen vlastnostmi svého plemene, ale i vlastním charakterem.
Psi v náručí žen
Věra Brunclíková se výcvikem psů zabývá od osmdesátých let a po revoluci si založila chovnou stanici, v níž chová border kolie a čivavy. Stejně jako etologové Miklósi a Bradshaw odmítá ve výchově psů přísnou dominanci a udržování "alfa statusu". Její psi mohou do křesla nebo do postele a přitom nemá s jejich chováním problém. Stále jim totiž dává najevo, že pravidla určuje výhradně ona. Ke každému páru pes-člověk přistupuje individuálně: "Když vidím, že je nějaký člověk málo autoritativní a že si jeho pes dělá, co chce, pak mu samozřejmě vysvětlím, že se k němu musí chovat přísněji. Někteří lidé ale mají přirozenou autoritu, a tak i když mají méně zvladatelného psa, nebo dokonce bojové plemeno, poslouchá je přirozeně."
Změnu v přístupu v tréninku psů už tak intuitivně praktikuje mnoho let. Všímá si, že současný lidský svět skrývá pro psa paradoxně mnohem více nástrah, než tomu bylo před stovkami let. Je proto třeba psa vychovávat a být mu empatickým průvodcem více než kdy dřív. Podle jejího mínění stále přibývá lidí, kteří jsou si toho vědomi. "Je to nejčastější důvod, proč k nám lidé se svými psy chodí. Vědí, jak je důležité, aby je pes v dnešním složitém a agresivním prostředí poslouchal."
V jednom se ale zájemci o její kurzy proměnili: zatímco dříve na psí cvičiště chodili v naprosté většině muži se služebními plemeny - německými ovčáky a dobrmany -, nyní přichází skoro více žen než mužů a se psy všech plemen, od čivavy až po ridgebacka. Zdá se tedy, že vzájemná domestikace psa a člověka neustále pokračuje a že se jejich evoluce bude nadále vzájemně významně ovlivňovat. Nejen pes, ale i člověk se snaží se svým druhem co nejlépe dorozumět a vcítit se do jeho role. Ádám Miklósi v tom vidí důsledek toho, na co už upozorňovala Věra Brunclíková - majiteli psů se stále častěji stávají ženy. Svou budoucnost tedy psi budou častěji než kdy dříve trávit v náručí méně agresivních a naopak více citlivých a empatických partnerek, což dozajista změní jejich chování. Ádám Miklósi a jeho kolegové už připravují novou baterii testů, aby zjistili, jak takové soužití člověka a psa promění. Q fotogalerii k článku najdete na na www.respekt.cz/fotogalerie
"Věříme, že pod kůží každého psa dřímá divoký vlk, zatímco ve vlkovi bychom přátelského psa nehledali." "Pes dobře rozlišuje mezi svým druhem a lidmi. A dokonce lidskou společnost upřednostňuje."
Lebky z Předmostí
Donedávna vědci věřili, že člověk si ochočil vlka asi před 15 tisíci lety. V posledních letech však přibývá důkazů, že člověk a vlk spolu žijí přinejmenším dvakrát tak dlouho. Jedním z nich je i objev tří psích lebek v Předmostí u Přerova, slavném sídlišti lovců mamutů, kteří patřili do tzv. gravettienské kultury, stejně jako autor Věstonické venuše. Americký archeologický institut dokonce nález zařadil mezi deset nejpozoruhodnějších archeologických objevů loňského roku. Vedle belgické archeozooložky Mietje Germonpré se na něm podílela i česká vědkyně Martina Lázničková-Galetová. Po důkladné analýze a porovnání rozměrů lebek se ukázalo, že tři ze sedmi jsou skutečně psí - mají kratší lebku a širší čenich, menší zuby a širší patro i mozkovnu. Převratné přitom je, že gravettienští lovci, kteří si vlky ochočili a vyšlechtili z nich psy, žili už před 26 tisíci lety. První psi, jak je známe dnes, se tedy narodili o desítku tisíc let dříve, než jsme si mysleli. Jedna lebka měla navíc mezi zuby vložený kus mamutí kosti, což značí, že lovci mamutů z Předmostí měli ke psům zvláštní vztah. "Podle úhlu, v jakém byla kost do psích čelistí vložena, soudíme, že mu ji tam někdo strčil, až když bylo zvíře po smrti," vysvětluje Mietje Germonpré. "U některých současných kultur totiž existují podobné zvyky, kdy se zabitým zvířatům vkládá do úst potrava na cestu do jiného světa, nebo aby se tím uklidnila duše zabitého zvířete. Třeba koyukonští indiáni vkládají zabitému vlkovi do úst sušenou rybu, aby se mohl vrátit ke svým předkům. Grónští Inuité zase vkládají do úst zabitého polárního medvěda tuk a Sámové z polostrova Kola rybu." Teorii Mietje Germonpré o brzké domestikaci vlka potvrzují i její další nálezy. Například psí lebka v belgické jeskyni Goyet nebo nálezy ze sídlišť v ukrajinském Meziriči a Mezinu na březích Dněpru a Desny, na nichž spolupracovala s Michailem Sablinem ze Zoologického institutu Ruské akademie věd. Ty všechny jsou staré přibližně 30 tisíc let. Martina Lázničková-Galetová zase zkoumala zdobené vlčí zuby, které tak nejspíš lovci z Předmostí užívali jako amulety: "Teď musíme zjistit, k jakému účelu lovci z Předmostí psy chovali," říká. "Zatím předpokládáme, že by jim psi mohli pomáhat při lovu a při nošení věcí. Proto chceme zkoumat, jestli třeba neměli nějak deformované kosti." Existují ale i genetické výzkumy, ze kterých vyplývají mnohem odvážnější dohady. Například tým španělského biologa Carlesa Vilá zkoumal DNA 162 vlků pocházejících ze všech koutů světa a 140 psů příslušejících 67 plemenům, ale také několika voříšků, kojotů a šakalů. Potvrdili tak, že předkem psa je pouze vlk, což tolik překvapivé není. Bouřlivé reakce ale vyvolal jejich závěr, že k domestikaci vlka došlo před 100 tisíci lety. Znamenalo by to totiž, že psi žijí s člověkem už od doby, kdy lidé opustili Afriku! Tomu sice neodpovídá archeologický záznam, rozpor by se dal ale vysvětlit tím, že k výraznějšímu rozlišení podoby vlka a psa mohlo dojít až mnohem později. Především v době, kdy se člověk usadil, začal žít životem zemědělce a měl tak dost času na šlechtění plemen.
