Vyprávění Leony Machalové z předvánočních vlčích hlídek


Hlídkaři u stopy. Foto: Leona MachalováPrvní prosincové týdny přinesly do našich nejvýchodnějších pohoří bohatou sněhovou nadílku a pro vlčí hlídky tak nastalo několik dní s ideálními podmínkami pro stopování velkých šelem. Vrstva nového sněhu nebyla ještě příliš hluboká, takže nebylo třeba vyrážet se sněžnicemi, ale na druhou se ani nejednalo o sněhový poprašek, ve kterém by se stopy zvířat jen těžko obtiskly. Na víkendovou monitorovací akci nás vyrazilo hned pět a mohli jsme při pochůzkách pokrýt poměrně velkou oblast a pravděpodobnost, že narazíme na stopy některé ze vzácných šelem, se znásobila.


Rysí stopa. Foto Leona Machalová

Společně se Silvou a nováčkem Jaroslavem jsme od chaty vyšli brzy po ránu, přešli přes hřeben a vydali se po vrstevnicové cestě. Asi po 8 kilometrech chůze, zrovna když začínalo sněžit, jsme na cestě narazili na první „podezřelé stopy“. Určit, komu by mohly patřit, pro nás nebyl velký problém – širší, asymetrická stopa s mírně vyhloubeným dlaňovým polštářkem patřila jistě rysovi. Stopovali jsme chvíli společně, pak jsem se ale vydala kousek sama proti stopě, zjistit, odkud vede. Silva a Jaroslav dál pokračovali směrem, kudy kráčel možná jen den před námi rys.

 

Asi po dvou stech metrech mělo moje stopování úspěch. V houštině si zde rys schoval kořist - čerstvě strženou mladou srnu. Ulovil ji pravděpodobně buď minulou nebo ještě předchozí noc, starší určitě nebyla. Jednu kýtu trochu sežral a přikryl sněhem, zbytek si nechal na další dny. Z našich předchozích zkušeností s podobnými nálezy usuzuji, že rys by se mohl ještě několik dní vracet, aby z ulovené kořisti zkonzumovat co nejvíc. Je to tedy ideální místo pro umístění fotopasti, která by mohla zachytit vracející se šelmu. Podle jedinečné skvrnitosti srsti pak můžeme určit, který z beskydských rysů se pohybuje v této lokalitě. Instaluji tedy fotopast, kterou mám právě pro tyto případy s sebou v batohu, a co nejrychleji místo opouštím.

Rysí kořist - stržená mladá srna. Foto: Leona Machalová

Rys se v okolních houštinách motal všemi směry a bylo obtížné najít, odkud vlastně přišel. Nakonec mě jedna z drah zavedla vzhůru do svahu, kde rys mířil do neprostupné houštiny. Abych ho případně nerušila, pokud by zde např. odpočíval, vrátila jsem se raději na turistickou cestu. Ta zmiňovanou houštinu obloukem obcházela, a proto mě ani příliš nepřekvapilo, že na rysí stopy vycházející z mlaziny jsem po pár stech metrech narazila znovu.

Rysí

 

Rys se dál ubíral mně známým směrem k nedalekým skalám, které i v minulých letech bývaly oblíbenou lokalitou rysů. Stopní dráha, jež mě sem přivedla, se zde různě křížila s dalšími, staršími i novějšími, takže jsem ani nestačila sledovat, kterou dráhu zrovna stopuji. Šelma s lehkostí skákala po skalách a chodila sem tam, členitější terén si zjevně užívala. Několikrát rys vylezl až na vršky těch nejvyšších skal a z nich se spouštěl přímo dolů prudkými srázy. Vzhledem k množství stopních drah je dokonce možné, že rysi zde byli dva. 

Kromě rysího zálehu s rozhlednou – místa, kde rys odpočíval a měl výhled na svah pod sebou – a chlupů na trčícím pahýlu jsem našla a odebrala na analýzy i rysí moč u dalšího zálehu na vršku jedné z vysokých skalek.

Rys se procházel po skalní římse. Foto: Leona Machalová

 

 

 

 

 Rys několikrát prošel kolem skalní stěny, kde jsme měli kdysi fotopasti, než nám je ukradli. Škoda, je to evidentně stále oblíbené místo. Když jsem obešla celé skály dokola a vydala se za soumraku na cestu zpět, tak i přes pomoc GPS jsem zvolila špatný hřebének, díky čemuž jsem však opět narazila na docela čerstvé rysí stopy a po pár metrech po nich i na trus, ze kterého jsem tak získala další vzorek DNA pro rozbory. Z hřebénku to rys pak hned vzal vrstevnicově na protilehlý kopec zrovna směrem, kam jsem potřebovala. Jeho stopy jsem tedy dále sledovala a až když zašel do mlaziny, tak jsem stopování ukončila a vrátila se zpět na turistickou značku. 

 

 

 

 

 

Po cestě vedly stopy Silvie a Jaroslava a v nich - rysí stopy! Vycházely z houštiny, kterou jsem právě obešla. Šel v jejich stopách pár metrů a pak hned zase na druhou stranu na severní svah. Odhadovala jsem, že mířil opět ke kořisti. Doufala jsem tedy, že se podaří díky umístěné fotopasti získat dobré snímky; snad si rys kořist neodtáhne mimo záběr.


Rysí stopy ve stopách hlídkařů. Foto: Leona Machalová

Další víkend se vydal umístěnou fotopast zkontrolovat kolega Michal Bojda, rys se však kupodivu na místě vůbec neukázal. Fotopast však necháváme na místě, jak totiž ukázaly naše zkušenosti z předchozí zimy, rys se ke své kořisti někdy vrací i s odstupem několika týdnů. Ale o tom třeba někdy příště.