Zápisky z vlčích hlídek

Ten den jsem už prošla více než 10 kilometrů územím, kde jsem loni často nacházela stopy rysů. V této celkem nenápadné oblasti bez výrazných vrcholů, zachovalých lesů či rezervací, navíc hojně navštěvované turisty, se minulou zimu pohybovala rysice s dvěma odrostlými koťaty. Tentokrát však po stopách ani památky... Přemýšlím, kam se loňská rysata asi přestěhovala, a s blížícím se večerem přicházím k rozcestí. Teď bych se mohla vydat zpátky na základnu,  nad unavenýma nohama však vyhrává touha prozkoumat ještě jedno „nadějné“ území, kde jsme loni také vícekrát  narazili na stopy několika rysů. Co na tom, že se na chatu budu zřejmě vracet až v hluboké tmě, možná mi díky tomu štěstí popřeje potkat či uslyšet některého z divokých lesních obyvatel, třeba moje oblíbené divočáky. 

Stejně jako celou pochůzku, i při pozvolném stoupání po lesní cestě stále kontroluji všechny stopní dráhy a snažím se určit jejich původce. Hlubší prachový sníh, strmé svahy okolo cesty a spousta jeleních stop zapadaných sněhovým popraškem mi to však příliš neusnadňují.

Po chvíli cestu přetíná stopní dráha podezřelé velikosti. Patří s jistotou nějaké šelmě, velikostí mi však na rysa přijde malá. Na lišku je ale zase příliš veliká, říkám si. Nedbám na únavu a opět se pouštím dolů ze svahu po stopě, pozorujíce bedlivě každou lépe otisknutou šlápotu. Většina je sice zapadaná prašanem, avšak po několika metrech se začínám radovat, protože podle uspořádání stopní dráhy a podle dalších nalezených stop i přes padající šero vidím, že se mi poštěstilo narazit na rysa! Nadšeně ještě chvíli zvíře stopuji (proti směru chůze, abych ho nevyplašila) a pak zprávu o svém objevu hlásím Mirovi, který tou dobou monitoruje na běžkách asi 15 km odtud. „Fičím za tebou“, rozhoduje se Mira za chvíli. Pořizuji pár dokumentačních snímků stop s měřítkem, než se úplně setmí, snímky ale nejsou v tom šeru beztak příliš reprezentativní.

Dál mě stopy vedou přes zářez potoka na protější svah do rozvolněného smíšeného lesa s padlými kmeny, kde už musím vytáhnout čelovku. V jejím světle za chvíli zjišťuji, že stopy se najednou obrací opačným směrem a nedaleko se stopní dráha rozdvojuje. Nejdřív mě napadá, že tu mohl být rys celou noc a prochodit to tu, ale jak pokračuji dále po stopě, zjišťuji, že je zřejmě stále dvojitá, i když jde stejným směrem. Asi po 100 metrech mě stopy přivádějí do rozvolněné smrkové mlaziny, kde se stopy rysů různě proplétají a vedou na vrchol téměř každého vývratu, který míjejí. Na těchto vyvýšených místech zřejmě rysi rádi sedávají a vyhlížejí na svah pod sebou, alespoň to naznačuje množství stop a vyseděná místa na vrcholcích těchto „rysích rozhleden“.

Teď už vím, že stopuji nejméně dva rysy. Některá místa jsou doslova prokřižována rysími dráhami, vedoucími všemi směry, dokola, přes mlází, okolo vývratů a já stále řeším problém, kterou z těch drah dále stopovat. Začínám litovat, že jsem na pochůzce sama a nemůžu si tak sledování jednotlivých drah s někým rozdělit. Vždyť největším úspěchem by bylo najít trus či moč pro získání vzorku DNA a o tuto šanci teď můžu snadno přijít, když půjdu jen po jedné stopě... Nic naplat, říkám si, snad brzy dorazí Mira.

Občas se musím prodrat houštinou, ale vyplatilo se to. V odrostlejší smrkové mlazině objevuji trochu moči na místě, kudy rysi prošli, s jistotou však nelze říct, zda tudy neprošlo i jiné zvíře a moč nepatří jemu. Pro jistotu však beru vzorek do lahvičky s lihem.

Dále rysové sledovali stopy laní až na z části zarostlý lesní chodník. Na něm jsem konečně mohla s jistotou napočítat tři stopní dráhy stejného stáří směřující stejným směrem. Takže byli nejspíš tři! Že by měla naše známá rysice opět dvě mláďata?

Na chodníčku se rysové dlouho nezdrželi. Rysí rodinka mě teď opět vede lesem, prozkoumává několik srnčích a jeleních „výhrabisek“, míst, kde si zvěř hledala potravu a odpočívala. Tady se stopování stávalo téměř detektivním pátráním po rysích ťápotách v rozšlapaném sněhu na prudkém svahu. Ale našla jsem zde i ukázkové místo rysího „posezení“ na pařezu, odkud se zvíře zřejmě rozhlíželo a naslouchalo zvukům okolí.

Objevuji ještě několik propletenců rysích stop, a pak už mě z chození nahorů a dolů po svahu opouštějí síly. Říkám si, že by to mohlo pro dnešek stačit, stejně už chodím dokola. Spojuji se ještě jednou telefonicky s Mirou a zjišťujeme, že se zřejmě brzy potkáme. Ještě než Mira na běžkách dosviští a setkáme se, objevuji znovu rysí stopy, které přicházejí zdola ze svahu, odkud jsem se právě vyšplhala. Skrze cestu však opět míří nahoru do svahu. Tam se mi za nimi už příliš nechce a ani to není nutné, protože po pár desítkách metrů dále po cestě znovu narážím na jejich stopní dráhy. Za chvíli už vidím v dálce světýlko, které mi blikáním dává znamení. Za moment už jdeme s Mirou spolu za nadšeného vyprávění o rysích stopách, které jsou téměř všude...

Vracíme se po vrstevnicové cestě, která obchází kopec z druhé strany, a snad už po necelém kilometru opět narážíme na rysí stopy, některé z nich dokonale otištěné ve sněhu. Pořizuji dokumentační fotografie - v lese, kde je více sněhu, jsem na tak dokonalý otisk nenarazila. Mnoho stop rysů v tomto místě je i pod cestou a některé dráhy míří nahoru po svahu. To se nám zdá podezřelé; Mira vyslovuje domněnku, že by tu v okolí mohla být stržená kořist. Vzhledem k pokročilé noční hodině a mým zkušenostem s dnešním stopováním propletenců stop jen za chabého svitu čelovky se rozhodujeme vrátit se na toto místo raději druhý den a za světla v klidu okolí po stopách projít.

Ubíráme se tedy kvapně k základně, kde na nás už Eda beztak marně čeká s polívkou a zelím. Stopování už dnes bylo víc než dost, ačkoliv jsme nenašli žádný trus ani (100% rysí) moč, na základě kterých bychom mohli potvrdit, že jde o stejné či příbuzné rysy těm loňským. Tak snad příště. Možná už zítra...


Daja
Beskydy, 30.12. 2010


Druhý den ráno bohužel sněžilo, ale když jsme se blížili k místu, které bylo včerejší den plné rysích stop, vznesli se na oblohu dva krkavci, a to přímo ze stromu, pod kterým byla stržená kořist. Byla to v  té době už napůl sežraná srna, stažená ze vzrostlého lesa pod nízký smrček. Rysové se zjevně pokoušeli ji skrýt, zcela se jim to však nepodařilo a srnu bylo možné pozorovat i z cesty.