English version

S vlčí hlídkou

29.7.2016, Pátek Magazín Lidových novin

Kdysi vyhubení vlci se vrátili do českých lesů. Před dvěma měsíci se na Kokořínsku narodila další čtyři mláďata – a ochranáři i dobrovolníci vyrážejí do lesů po jejich stopách.

Do mailu jsem dostala pouze dvě geografické souřadnice: zeměpisná šířka a délka. Žádná budova, pamětihodnost či přírodní úkaz, podle něhož bych se mohla orientovat. A žádné další instrukce, jen čas setkání jednu červencovou sobotu v devět ráno. Začíná to dobrodružně a doufám, že ještě větší dobrodružství mě čeká – vyrážím totiž na vlčí hlídku.

Před dvěma roky se v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj, kam mě souřadnice přivedly, zalíbilo párečku vlků natolik, že se tam usadil a založil rodinu. Dnes už tvoří smečku o přibližně sedmi jedincích a před dvěma měsíci k nim přibyla ještě čtyři mláďata. Členové environmentální organizace Hnutí DUHA proto pravidelně jezdí do kokořínských lesů vlky monitorovat.

Na podobné vlčí hlídky vyrážejí ochránci přírody celoročně – kromě Kokořínska i v Beskydech, Jeseníkách a Bílých Karpatech. Nejčetněji však chodí od podzimu do jara, kdy je v plném proudu lovecká sezona a zvířata čelí většímu ohrožení. Navíc stopy jsou na sněhu či mokrém povrchu nejlépe viditelné.

Do Česka se vlci vrátili roku 1994. Přitom na našem území bývali po člověku druhým nejrozšířenějším druhem, ale s počátkem 18. století se rozjela jejich systematická likvidace, až byli zcela vyhubeni – poslední vlk byl zastřelen 5. března 1915 u Bukovce v Beskydech (na místě dodnes stojí pomník coby upomínka oné události). O osmdesát let později se však šelma na stejné místo vrátila – pár jedinců tam přešlo ze sousedního Slovenska. A v roce 2014 zaznamenali ochránci zvířat vlky i na Kokořínsku, kam pár kusů přesídlilo z Německa.


Nejlepší fotka. Na konci června pořídila fotopast ochranářů zatím nejlepší snímek jednoho z vlků žijících na Kokořínsku.

Lesem za stopami

GPS navigace mě podle souřadnic zavede na lesní stezku na Dokesku. Nikde žádný jasný orientační bod, všude jen stromy. Stojím sama uprostřed lesa. Po chvíli se ke mně pomalu přibližuje asi desetičlenná skupinka lidí. Je to vedoucí mojí vlčí hlídky s pár dobrovolníky. Jeden z nich, který si říká Canis – podle latinského názvu pro vlka obecného Canis lupus –, mě přivítá zdařile provedeným vlčím zavytím. „Když budeme mít štěstí, uslyšíme je večer naživo,“ říká natěšeně koordinátor vlčí hlídky Hnutí DUHA Olomouc Jiří Beneš.

Plán je následující: rozdělíme se do malých skupin a za celý den projdeme území o čtyřech stech kilometrech čtverečních, na němž se vlci pohybují. S Jiřím Benešem a třemi dobrovolníky se konečně vydáváme na cestu. Já s nadějí, že se nám podaří nějakého živého vlka alespoň zahlédnout. Ostatní mě však hned vyvedou z omylu. Vlka většinou nikdy nepotkali ani sami koordinátoři, přestože se monitoringu věnují léta. „Lidé se do hlídek často hlásí proto, že chtějí vidět vlka. Musíme je potom zklamat, že se jim to pravděpodobně nepodaří,“ říká Beneš.

Cíl je jinde: v pátrání po takzvaných pobytových znacích. Co se tím myslí, poznám záhy, když se zničehonic zastavíme. Před námi leží několik seschlých chlupatých kousků. Prý jsme narazili na první úlovek – vlčí trus. Dobrovolníci se okamžitě pustí do práce. Rozloží si okolo náčiní, nález změří, vyfotí, zaznamenají jeho množství a geografickou polohu a nakonec jej zabalí s sebou, aby se v laboratoři mohly provést testy DNA. „Bereme všechno, co najdeme, někdy toho mám plný mrazák a docela to smrdí,“ popisuje dobrovolnice Nela Kumpoštová, co bývá jedinou nevýhodou úspěšných nálezů.

Jakmile je vše zdokumentováno, pokračujeme v cestě. „Ježiši, to je krásný,“ slyšíme po chvíli od dobrovolnice Hanky, která jde pár metrů před námi. Podle nadšené reakce soudím, že musela narazit na nějakou významnou trofej. Jde však opět o trus. Tentokrát to je pěkná hromádka, a ještě docela čerstvá. „To tady musel projít před chvílí,“ říká Nela a člověku se na moment zatají dech při pocitu, že nás vlk třeba právě odněkud pozoruje. „Není to náhodou granuláč?“ zapochybuje Beneš a myslí tím, zda nejde o trus psa. Klacíky úlovek pozorně prozkoumávají. „Á, tady je kus kosti,“ pochvaluje si Hanka, a tím se potvrzuje, že je opravdu vlčí, protože obsahuje chlupy a kosti.

Další nález je už opravdu unikát. Opravdová stopa. Nejdříve padají dohady, zda i v tomto případě není psí, protože ta se vzhledem nedá od vlčí rozeznat. Po podrobnějším zkoumání však skupina dochází k závěru, že se jedná o vlka. Stopy jsou osm centimetrů dlouhé a ve vzdálenosti šedesát centimetrů od sebe, což by vlkovi odpovídalo, a objevují se také pravidelně za sebou v řadě, zatímco pes spíše kličkuje ze strany na stranu a značkuje. Nutno podotknout, že se neprodíráme žádným křovím, po celou dobu jdeme po udržované lesní cestě a kolem nás projelo i několik cyklistů. „Poukazuje to na to, že s přítomností lidí nemá vlk problém,“ říká Jiří Beneš. Jsou sice plaší, a jakmile člověka zaregistrují, schovají se, život v blízkosti civilizace jim však nevadí.

Nalezený materiál dokáže o šelmách mnohé prozradit. Trus slouží k analýzám DNA, podle nichž se zjišťuje pohlaví a příbuznost s jinými vlky, a dá se následně rozpoznat, zda se v oblasti objevil nový jedinec a odkud přišel. Potravní analýzy určují skladbu vlčí potravy a parazitologické analýzy dokáží odhalit přítomnost virů či parazitů, kteří by mohli představovat i riziko vyhynutí celé smečky. Hnutí DUHA skrze hlídky získává informace o šelmách již přes patnáct let, mezi nejnovější poznatky patří návrat vlka do Jeseníků.

V Česku nyní žije přibližně dvacet vlků, převážně se pohybují v Beskydech, Jeseníkách, na Šumavě a na Kokořínsku. Někteří sem občas zavítají z Polska a Slovenska a pak se zase vrátí, kromě kokořínské smečky se letos usadila ještě jedna na Broumovsku a také čítá přibližně sedm členů. To je na smečku již dostatečný počet, a jakmile se vlčí rodinka začne dále rozrůstat, nejstarší potomci si budou muset hledat domov jinde. Na Kokořínsku se vlci objevili právě proto, že na německo-polském pomezí v oblasti Lužice, odkud přišli, je jejich populace už nasycená. Nárůst vlků lze tedy v následujících letech očekávat i na českém území. Aby byla populace stabilní, musí čítat alespoň pět set zvířat, takže jejich přemnožení v Česku na dlouhou dobu nehrozí.

I proto je obtížné na vlka narazit, a pokud jej chceme opravdu spatřit, pak jedině na fotografiích. Kontrola a výměna fotopasti je dalším bodem programu mé vlčí hlídky. A lov se jí vskutku podařil. Zachytila jelena, pořádný kus, jemuž zrovna dorůstá paroží, tlupu pasoucích se flekatých daňků, párek divokých prasat... a já žasnu. Po cestě na chalupu občas zahlédnu leda tak srnku – a tady mám před očima neobvyklé defilé divoké zvěře. Moji společníci jim však nevěnují žádnou pozornost a netrpělivě fotky přeskakují. Nakonec se přece jen zastaví. Z displeje na nás hledí mladý vlk, dívá se přímo do objektivu. Na dalším snímku cení tesáky. Fotopast jej zachytila z bezprostřední blízkosti a poskytla zatím nejlepší fotku vlka, jakou se v Česku ochranářům podařilo pořídit. „No to je bomba,“ komentuje to Jiří Beneš. „Takové záběry jsme tu ještě neměli.“


Fotopasti koncem června zachytily velmi kvalitní snímky dospělých vlků a posléze k nim přibyly fotografie čtyř vlčat, o něž se smečka na Kokořínsku nedávno rozrostla. V oblasti se pohybují už od roku 2014 a pomáhají při regulaci přemnožených zvířat, jako jsou například divoká prasata.


Útěk do přírody

Do monitoringu šelem se Beneš pustil proto, že jej ubíjelo korporátní prostředí, ve kterém se jako manažer služeb nadnárodní společnosti léta pohyboval. „Teď vydělávám asi třetinu toho co předtím, ale dělám něco, co mě naplňuje,“ nedá na změnu zaměstnání a životního stylu dopustit.

To dobrovolníka a učitele matematiky a fyziky Radka Kříčka zase nadchlo, když se dozvěděl, že se vlk objevil i v blízkosti jeho bydliště na Děčínsku, a chtěl se o šelmách něco dozvědět. „Fascinuje mě ten pocit, že když jdu lesem, ony můžou být někde okolo mě,“ vysvětluje.
A další se přidávají čistě proto, že rádi tráví čas v přírodě. „Do lesa bych si vyšla stejně – a takhle ještě dělám něco užitečného,“ říká Hana Ringlová, která jako dobrovolnice chodí po vlčích stopách pravidelně už pět let.

A nejde jen o vlky. „Tady proběhla kuna,“ ukazuje na stopu v písku Nela, zatímco běžný člověk by si jí buď vůbec nevšiml, nebo by jen konstatoval, že tam bylo nějaké zvíře. Na hlídkách se jejich členové učí o přírodě, navíc tráví volný čas s lidmi, s nimiž mají mnoho společného. „Zajímáme se o životní prostředí, snažíme se ho šetřit a je mezi námi i hodně vegetariánů,“ popisuje Hanka, jaký typ lidí se do hlídek nejčastěji zapojuje.

Pokud chce člověk začít mytické šelmy pravidelně stopovat, musí nejprve absolvovat víkendové školení, aby uměl pobytové znaky správně rozpoznat. A připojit se lze třeba jen na jednu hlídku. Počet zájemců se v posledních letech zvyšuje, v současnosti mají vlčí a rysí hlídky Hnutí DUHA na sto padesát vyškolených dobrovolníků. „Šelmy v Česku jsou lidmi vnímány většinou pozitivně,“ komentuje Beneš. Z loňského průzkumu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně vyplývá, že výskyt šelem na českém území přijímá nadpoloviční většina dotázaných.

Přesto o nich stále kolují nejrůznější mýty. „Nejčastěji si lidé myslí, že je vlk nebezpečný a při setkání s ním hrozí napadení,“ popisuje Beneš, s jakými reakcemi ze strany veřejnosti se setkává. Od návratu této šelmy do Česka roku 1994 však nedošlo k jedinému útoku na člověka. Lidé jej také vnímají jako škůdce a krvelačného zabijáka domácích zvířat. Podle Beneše však případů, kdy vlk sežere například ovci, nebývá mnoho a dochází k nim většinou v situacích, kdy nejsou hospodářská zvířata hlídaná. Přítomnosti vlka si čeští sedláci odvykli. Když se však prokáže, že zvíře bylo napadené chráněným živočichem, mezi něž vlk patří, má chovatel nárok na odškodné od státu.

Kdo proti šelmám brojí v české společnosti nejvíce, jsou myslivci. Vadí jim, že likvidují zvěř, kterou by rádi lovili sami. „Vlk je doktor lesa a dokáže redukovat populaci spárkaté zvěře (jeleni, mufloni, srnci, divočáci), která je v Česku přemnožená a v přírodě páchá velké škody,“ vysvětluje úlohu šelmy v krajině Beneš.

Jedním z hlavních cílů hlídek tak je ochrana pomalu a opatrně se rozrůstajících vlčích smeček. „Naší neustálou přítomností na území, kde se vlci pohybují, odrazujeme potenciální pytláky,“ říká Beneš. Loni na podzim byl jeden z kokořínských vlků nalezen mrtvý. Co bylo příčinou, se dodnes neví, ale s největší pravděpodobností zahynul lidskou rukou. Při monitoringu ochranáři nezřídka narážejí na masité návnady, takzvané újedě, které kromě „škodné“, za niž se považuje například liška, dokáží nalákat i chráněné šelmy. Jejich volné ponechání v krajině je nezákonné, a pokud je ochranáři najdou, podávají oznámení místní veterinární správě.

Úspěšný lov

Den se chýlí ke konci a vlka jsme ani koutkem oka nezahlédli, přesně jak ochránci už ráno předpovídali. O mimořádné zážitky však na hlídkách nouze nebývá. „Jednou na nás vyběhla bachyně se selaty, utíkali jsme jako o život,“ sdílí svou nejsilnější vzpomínku Nela. I když je vlk teoreticky nebezpečnější než divoké prase, největší hrozbu pro člověka v české přírodě představuje právě divočák.

A o zpestření se dokáže postarat i počasí. Dobrovolníci pamatují, jak se za vlčími stopami brodili v závějích sněhu, nás uprostřed lesa zastihla pořádná bouřka, jedna z těch prudkých, které se letos v létě Českem prohánějí. Promočení na kůži jsme se vrátili k tábořišti, kde se už pomalu scházeli i ostatní členové vlčí výpravy.

„Dnešek byl velmi úspěšný. Jsou dny, kdy nenajdeme vůbec nic,“ komentuje výsledky hlídky Jiří Beneš. Začíná se smrákat, a zatímco pomalu zalézáme do spacáků v jeskyni, kde přečkáme noc, pro vlky nastává ta správná chvíle vyjít si na procházku. Panuje hrobové ticho, sem tam jen zapraská větvička. Třeba to byl právě vlk. Usínali jsme s nadějí, že zaslechneme vlčí zavytí. „Jednou jsem ho slyšela. Je to opravdu mystický zážitek a odměna za to, co děláme,“ říká Hanka.

V Česku nyní žije přibližně dvacet vlků, převážně se pohybují v Beskydech, Jeseníkách, na Šumavě a na Kokořínsku.

MARIE VEJVODOVÁ

Práce Hnutí DUHA Olomouc na ochraně a monitoringu velkých šelem probíhá i díky podpoře individuálních dárců – Přátel velkých šelem. Přidejte se prosím také na www.selmy.cz/podpora.

Copyright © Hnuti DUHA Olomouc

vytvořil Michal Kandr