„Můj rys mne bral jako svého neobyčejně nemotorného bratra rysa. Přesto mne naučil vnímat přírodu,“ říká výtvarník a spisovatel Kunc
Ostrava - Až když se člověku podaří vkročit do „soukromí“ šelem, má podle Ludvíka Kunce ze Svazu ochrany přírody naději, že porozumí jejich světu.
Spisovatel říká, že jeho rys Sixi, o něhož jako pracovník ostravské ZOO pečoval celý jeho život, ho vtáhl do zcela neznámého a velmi bohatého světa. „Nabídl mi takové množství zážitků, že na něj nikdy nezapomenu. Hlavně proto jsem o Sixim napsal knihy Život s podkarpatským rysem a Můj přítel rys.“
Ještě když byl Sixi kotětem, začal ho Ludvík Kunc brát do volné přírody v Beskydech či Tatrách na několikahodinové procházky. „Samo sebou se rozumí, že zpočátku jen na vodítku. Ale časem jsem začal Sixiho pouštět... i když to byly někdy pěkné nervy, protože mi utíkal. Bylo na něm vidět, jak rád by zůstal v divočině.“
To ale nebylo možné, protože Sixi byl zvyklý na lidi a neobstál by ani v konkurenci divokých rysů. Tenkrát ještě Ludvík Kunc netušil, že ačkoliv mu jeho rys zmizel ve volné přírodě z očí, vždy měl o svém pánovi dokonalý přehled. A když si to ochranář časem uvědomil, zmocňovaly se ho občas deprese. „Já nevím, jestli to někdo zažil, jaký je to hloupý pocit, když o vás někdo ví i v té nejhlubší tmě či mlze úplně vše, a vy o něm naopak zhola nic. Uvědomil jsem si, jak jsou lidé v porovnání s rysem hluší a slepí.“
Kunc: Sixi mne vyučil
Postupně tak Sixi spisovatele Kunce „vyučil“, jak se v přírodě pohybovat i jak ji vnímat. Rys vždy dokonale věděl, co se kolem nich v přírodě děje, kdo se k nim blíží či kolem nich krouží. „Sloužil mi jako živý radar s dlouhým dosahem a já začal přírodu najednou vnímat úplně jinak. Byl to úžasný pocit a nelze ho ani trochu srovnávat s procházkou se psem,“ tvrdí Kunc.
A když například pod nohou spisovatele praskla větvička, sekl po něm rozmrzelý rys drápem, aby ho potrestal za vyplašení kořisti.
I když jsou prý rysí samci s výjimkou období páření samotáři, Sixi si na spisovatele zvykl. „No... zvykl. Často mi dával najevo, jak mne nepotřebuje. Tu a tam jsem si ale myslel, že mne respektuje. Zvlášť když jsme spolu byli v Belanských Tatrách, kde si Sixi moc dobře uvědomoval, že vkročil na obsazené území divokých rysů, kteří se do něj nepustí jen proto, že jsem s ním. V tu chvíli podle mne chápal, že mu mohu být přece jen prospěšný. Podvědomě asi cítil, že by od ,pana domácího‘ - divoce žijícího rysa - dostal napráskáno. Ale jinak mne bral jako svého neobyčejně nemotorného bratra rysa,“ soudí o svém vztahu s kočkovitou šelmou Kunc.
Zvlášť zklamán byl Sixi vždy poté, co svému „lidskému bratru“ nahnal zajíce a Kunc ho neskolil, ačkoliv proběhl kolem něj. „V tu chvíli jsem v jeho zklamaném a snad i pohrdlivém pohledu četl, jak prachšpatný jsem byl pro Sixiho rys.“
I s přispěním třináctiletého soužití s rysem je Kunc přesvědčen, že rys loví jen oslabenou či nemocnou, a tedy i méně pozornou zvěř a vždy se chová ve svém revíru tak, aby ji nezdecimoval. Loví prý jen tehdy, když má hlad. Za téměř půl století práce v ostravské ZOO a terénních výzkumů volně žijících šelem Kunc nepamatuje, že by rys či vlk napadl člověka. „Naopak - zdaleka se mu vyhýbají,“ dodává ochranář.
Drsný trenér srnek
Silnou averzi mnohých myslivců k rysovi si Kunc nevysvětluje ani tak tím, že šelma loví srnky, nýbrž faktem, že srnčí zvěř je rysem natolik vytrénovaná k ostražitosti, že její lov je mnohem pracnější.
Zvláštní je prý na rysovi i to, že když mu Kunc předhodil živého králíka, Sixi se ho ani netkl. „Myslel, že jde o moji kořist. Rys si tedy kořist spojuje s loveckým rituálem. K srnce se třeba velmi dlouho plíží, aby ji asi tak z patnácti metrů překvapil. Jestliže ale pozná, že o něm srna ví, tak od lovu upustí.“
Foto popis| ČERSTVÁ STOPA. Odborník na šelmy Ludvík Kunc ukazuje stopu rysa v Beskydech.
Foto autor| FOTO: MAFA - ALEXANDR SATINSKÝ
