Západní svět vnímá velké šelmy, zejména vlky, jako riziko pro zemědělské hospodaření. Každý, kdo se zabývá chovem ovcí, by tedy logicky měl pociťovat nevraživost vůči velkým šelmám. Podle vědců z Norského Institutu pro výzkum přírody (Norwegian Institut for Nature Research, NINA) je takové tvrzení přinejmenším velmi zjednodušující. Ve své studii zkoumali Nicolas Lescureux a John Linnel vývoj vztahů chovatelů ovcí vůči vlkům. Netradičně však zaměřili svůj výzkum na oblast bývalého SSSR, konkrétně Kyrgyzstán, a také na jeden ze států bývalé Jugoslávie, Makedonii.
Vlk, potravní konkurent
Základní osa konfliktu zůstává stejná na západě i na východě. Vlci i zemědělci využívají rozsáhlá „teritoria“, a navzájem si „konkurují“ v rámci jednoho životního prostoru. Vlci navíc loví dobytek, a tak s majiteli statků a farem prakticky soupeří o potravu. Míra reálného ohrožení stád a ekonomické zázemí chovatelů je však rozdílná. Například ve střední Evropě tvoří dobytek jen asi jedno procento na jídelníčku těchto šelem, zdejší zemědělec, kterému vlci strhnou ovci, má navíc možnost čerpat finance z jiných zdrojů, pokrýt škodu pojistkou, případně žádat stát o náhradu škody.
Oproti tomu v izolovaných končinách balkánských planin a kyrgyzských stepí mají útoky vlků pro chovatele likvidační dopad. Pokud neuchrání své stádo, nemají často jinou možnost obživy. Přesto se s přítomností šelem vyrovnávali zdánlivě lépe než jejich západní sousedé. Názor chovatelů ovcí ze střední Evropy na přítomnost vlků nemůžeme považovat za adekvátní, protože většinou zahrnuje praktickou likvidaci zmíněného potravního konkurenta. Ne tak v zemích bývalého SSSR a Makedonii, kde jsou zemědělci přítomnosti velkých šelem více uvyklí a vzájemný konflikt nemá tak ostré hrany. Vlci tu po léta nepředstavovali zásadní problém, tedy alespoň do rozpadu zemí socialistického bloku a tedy i politického rozpadu Jugoslávie.
Lescureux a Linnel měli možnost provést etnologický výzkum v Kyrgyzstánu (mezi lety 2003‒2006) a v Makedonii (2007‒2010), kde na pozadí rychlých sociálních změn sledovali i změny nálad a postojů vůči vlkům. Obě sledované oblasti mají mnoho společného. Řídká hustota osídlení, nadmořská výška přes 2000 metrů nad mořem, izolované osady, výrazný podíl pastvin (v Kyrgyzstánu tvoří pastviny 47 procent zemědělské půdy, v Makedonii 25 procent). Jsou tu ale i rozdíly – zatímco postsovětská republika je kryta lesem jen z pěti procent, makedonská pohoří pokrývá lesní pokryv z 37 procent. Rozdílná je také velikost vlčí populace. Zatímco v Kyrgyzstánu žije zhruba čtyři až šest tisíc vlků, odhady pro Makedonii se pohybují v řádu stovek, nejčastěji pak mezi osmi sty až tisíci kusy. |
Vlci - donedávna tolerovaní sousedé
Etnologický výzkum probíhal v okolí kyrgyzských vesnic Narynského a Issyk-Kulského regionu (Atbaši a Bokonbajevo), v Makedonii se odehrával v oblasti polonin mezi Tetovem, Gostivarem a městem Mavrovro. Pro kyrgyzské regiony je typická nízká hustota osídlení, daná především odchodem mladých lidí do měst (přesto je zde vysoká porodnost, která úbytek obyvatelstva dorovnává) a izolovanost. Na makedonské straně je lidské osídlení poměrně husté a funguje tu dobré propojení s okolními regiony.
Jaké bylo původní vnímání vlků u Kyrgyzů, kteří v blízkosti těchto šelem žili po staletí? Podle zpráv Lescureuxe tu vlka chápali jako „respektovaného nepřítele“, inteligentního a důstojného, jakési „alter-ego“ lidské povahy. Stáda před ním bylo třeba chránit, jeho přítomnost se však považovala za dobré znamení, které nutilo ovčáky být ve střehu. Podobně i v Makedonii, kde vlci vadili zemědělcům jen do té míry, kterou byli sami schopni snést.
Vzájemný život „na dohled vlků“ v obou případech vycházel z jednoduchých principů. V Kyrgyzstánu pastevci sdružení v kolchozech pečovali o tisícihlavá stáda ovcí a státem placení lovci regulovali odstřelem početnost vlků v bezprostředním okolí pastvin. Jenže i lovci potřebovali pravidelný příjem: podstatné tedy bylo, aby stáda ovcí byla v relativním bezpečí, a přitom nepřítel – vlk – nikdy úplně nevymizel. S odstřelem posledního vlka by stovky lovců přišly o práci, a tudíž byly regulační odstřely drženy na nízké hladině, umožňující vzájemné soužití. V Makedonii tutéž práci zastal sám ovčák, který měl ale většinou jiné věci na práci, než se honit za vlky po horách.
Vlci očima kyrgyzských pastevců
Rozpad sovětského bloku a vznik Kyrgyzstánu však přinesl do lidského života změnu. Zatímco dříve byla stáda ovcí o desítkách tisíc hlav chována centrálně, v kolchozech, a stát se staral o jejich ochranu, dnes se musí jednotliví pastevci postarat sami o sebe. Zmizeli lovci s puškami, a ovčáci nemají dovoleno vlastnit zbraně. Jsou tedy stále těsněji závislí na svých malých stádech, a přitom nevlastní prostředky k jejich obraně. Za těchto okolností se rapidně změnil i jejich vztah k „důstojným lovcům“, vlkům. Počet profesionálních lovců v Kyrgyzstánu poklesl od roku 1990 z 26 tisíc na třetinu v roce 2002. To se projevilo i určitým uvolněním tlaku na vlčí populace. Zatímco v devadesátých letech bylo odstřeleno v průměru 350 jedinců, výkazy lovců týkající se vlků z roku 2010 jsou poloviční. Ruští autoři neoznačují podíl chovaného dobytka ve stravě kyrgyzských vlků za významný, byť prý dosahuje asi okolo 15 procent. A místní zemědělci nemají na zaplacení lovců peníze.
„Není tu žádná pomoc od státu,“ říká ovčák z osady Ača-Kajyndy. „Nikdo nemá zbraně a náboje, lidé nemají prostředky, a tak vlci chodí blíž a blíž. Dřív, za časů Sovchozu, jsem mohl vlka vidět jenom dalekohledem, jak utíká pryč. Dnes se klidně postaví pár desítek metrů přede mě a dívá se, neutíká.“ Pastevci si uvědomují, jakou roli hraje vlk v ekosystému, míra tolerance vůči nim však klesá. Nevolají nicméně po vyhubení vlků, žádají jen prostředky na kontrolu jejich počtu. Nicolas Lescureux a John Linnel si ve své studii povšimli ještě jednoho zajímavého ukazatele ‒ proměnlivé ceny ovčího sýra a jehněčího masa. Pokud toto zboží klesne na ceně, zhoršuje se tím i ekonomická situace chovatelů, kteří o to více nevraží na vlky. V případě, že cena jejich produktů roste, jsou ochotnější občasné útoky vlků tolerovat a berou je jako určitou realitu vyplývající z jejich podnikání.
Makedonská variace na vlčí téma
Situace v Makedonii je v mnoha ohledech opačná, leč vyúsťuje ve stejné závěry. Zemědělci jsou rovněž existenčně závislí na svých stádech, ale každá snaha o zlepšení jejich ekonomické situace se promítne i do zvýšení nákladů. Kdo chce mít více ovcí a produkovat více jehněčího, vlny a sýrů, musí současně investovat do větší ochrany ovcí. Pastevci běžně chovají sedm až deset psů, jen aby udrželi vlky v patřičné vzdálenosti. Přitom uživit jednoho pasteveckého psa přijde chovatele na euro denně. Udržování ochranné smečky ovčáckých psů ho tedy stojí přibližně stejně, o kolik více je schopen s větším stádem vydělat.
Přitom útoky vlků na ovce tu nejsou nic mimořádného – jen v roce 2006 zde bylo zaznamenáno 566 útoků. Vlci navíc nestrhnou jedinou ovci, ale dokáží pobít významnou část stáda. „Za jednu noc vlci pobili 70 ovcí,“ říká lovec z Žurovice. „Jeden takový útok pak může ze zemědělce udělat žebráka.“ Vlka tu vnímají jako problém, který si vynucuje finanční výdaje navíc. Nebýt prý vlků, bylo by lépe. Příliš se tím ale netrápí. Jak říká například pastevec z Dobri, „Musíme jen dávat víc pozor na ovce, víc se o ně starat a méně spát. Vlci jsou vlastně ten nejmenší problém.“
Vnější faktory ovlivňují vnitřní vztahy
„Jsou to socioekonomické změny, které mění názory lidí na vlky,“ soudí Lescureux. „Ty jsou příčinou větší zranitelnosti místních obyvatel, a v konečném důsledku stojí za pozvolnou proměnou vztahu lidí k vlkům i v místech, kde lidé a šelmy žili stovky let vedle sebe.“ Pokud chceme pochopit vývoj vztahu člověka k těmto fascinujícím šelmám, nesmíme tyto vlivy podceňovat. „Pastevci, ovčáci a zemědělci čelí v současné době novým výzvám. Proměnlivá cena ovčího sýra je vlastně jen špičkou ledovce.“
RADOMÍR DOHNAL
Zpracováno na základě článku „The effect of rapid social changes during post-communist transition on perceptions of the human - wolf relationships in Macedonia and Kyrgyzstan" zveřejněného v únoru 2013 v časopise Pastoralism: Research, Policy and Practice.