Ludvík Kunc, * 17. května 1934, ✝ 28. června 2021
Ludvík Kunc byl český zoolog, výtvarník, publicista, ale především milovník a ochránce velkých šelem. Svou tvorbou, inspirativním přístupem k životu a neúnavnou činností - jak na poli výtvarném a publicistickém, tak na poli ochrany velkých šelem a dravců - vzbudil v mnoha generacích následovníků zájem o ochranu a studium šelem a přírody. Ludvík Kunc byl milovníkem hor a lesů a vracel se do nich až do poslední chvíle. Mnohým lidem z řad dobrovolných i profesionálních ochránců přírody byl také učitelem toho nejlepšího druhu - v podobě zkušeného přítele. Svými aktivitami a znalostmi si vydobyl respekt i mezi myslivci a odbornými zoology. Především ale jeho entuziasmus, smysl pro humor a nadhled budou v české přírodě a mezi lidmi, kteří se o ni zajímají, znatelně chybět.
Ludvík Kunc se narodil v květnu roku 1934 v Olešné u Rakovníka, kde zůstal do konce základní školy. Další studia absolvoval v Praze na grafické škole a později také na Vysoké škole umělecko-průmyslové, kde studoval knižní grafiku a ilustraci. Jeho život se tak ze začátku ubíral především cestou uměleckou, k čemuž mu pomohl i přirozený malířský talent. Po dokončení pražských studií se ale Ludvík přestěhoval do předhůří Jeseníků, konkrétně do Rýmařova. Tam chvíli učil na místní škole, mimo jiné i kreslení. V Rýmařově se také oženil. V roce 1961 nakonec a již definitivně přesídlil až do Ostravy, kde nastoupil do místní zoologické zahrady a v podstatě zde nastartoval svou dlouho profesní dráhu spojenou se zvířaty a ochranou přírody. V ostravské ZOO pak pracoval až do svých sedmdesáti let.
Ačkoliv o zoologických zahradách v pozdějším věku občas pochyboval, byla to právě práce v ní, která mu dala možnost proniknout do života rysů a dalších šelem. Přes ostravskou ZOO také prošli rysi, kteří byli úspěšně reintrodukováni na Šumavu a do dalších evropských států, ZOO stála i za jeho neobvyklým přátelstvím s rysem Sixim.
Od konce 60. let tedy stál Ludvík Kunc u zrodu dlouhodobého projektu zaměřeného na návrat rysa ostrovida do několika oblastí v Evropě včetně Šumavy, odkud tato šelma před desítkami let vymizela. Na Slovensku odchycení a ostravskou karanténou prošlí rysi byli vysazeni v Německu (Národní park Bavorský les), Slovinsku, Francii, Rakousku, Itálii a Švýcarsku. Dohodu se slovenskými lesníky a myslivci, veterinární vyšetření a nutnou karanténu v ZOO i zprostředkování odvozu rysů do míst vypouštění zařizoval právě Ludvík.
Nezůstalo ale jen u reintrodukcí. Jako správný dobrodruh se Ludvík Kunc často toulal česko-slovenskými horami a lesy, během svého třináctiletého přátelství s rysem Sixim také jako jeho doprovod. Naučil se tak mnohé o životě rysů a dalších divokých zvířat. V pozdějších letech začal těmito toulkami v Beskydech pomáhat také místním velkým šelmám, které se na Moravu postupně vracely ze Slovenska. Jeho snahou bylo snižovat šance na upytlačení ohrožených druhů tím, že bude v oblastech jejich výskytu pravidelně monitorovat jejich pohyb. Zároveň tak dával najevo místním či případným pytlákům, že v lese nejsou sami. Této Ludvíkovy iniciativy se časem zhostily dobrovolnické Vlčí a Rysí hlídky Hnutí DUHA, které již přes 20 let monitorují velké šelmy momentálně v rámci celé České republiky. Ludvík jezdil po mnoho let pravidelně přednášet novým dobrovolníkům na zaškolovací seminář, jedním z vrcholů spolupráce na ochraně velkých šelem v České republice pak bylo zakoupení Ludvíkovy chaty nedaleko Hrubého Jeseníku právě Hnutím DUHA za účelem vytvoření první vlastní terénní základny pro Vlčí hlídky.
Ludvíkovi se nakonec podařilo spojit obě jeho životní vášně. Kromě terénního zoologa, ošetřovatele divokých zvířat a ve své podstatě aktivisty byl stále také umělcem - malířem, ilustrátorem a publicistou. Stal se autorem 8 knih, v nichž čtivým a lidským jazykem popsal své zážitky se zvířaty a jejich pozorováním. S naprosto typickým „rukopisem” vytvořil stovky akvarelových obrazů a perokreseb a ilustroval také řadu knih dalších autorů. Napsal i více než 200 odborných článků zaměřených především na velké šelmy. Za své celoživotní přínosy pro evropskou divokou přírodu se pak stal v roce 2017 laureátem Environmentální ceny Josefa Vavrouška.
Nás všechny pak uchvátil především svým velkým srdcem, neutuchajícím veselým zápalem a neoblomností, s jakou hájil život tak silných, ale zároveň zranitelných zvířat.
