Stopa
Stopy rysa jsou oválného tvaru o velikosti 6–10 cm (nejčastěji 7x7 cm), se čtyřmi prstovými polštářky. Přední končetiny mají sice pět prstů, palec (první prst) je však posunutý směrem nahoru, takže se běžně neotiskuje. Ve vyšší vrstvě sněhu nicméně může být ve stopě zřetelný. Někdy jsou stopy mírně asymetrické – jeden z předních prstů je posunut více nahoru – podle toho můžeme určit, zda se jedná o pravou, nebo levou stopu.
Víte že...rys má zatažitelné drápy, které se ve sněhu nebo na jiném měkkém podkladu otiskují jen výjimečně? Pokud k tomu dojde, tak obvykle na kluzkém povrchu, ve zmrzlém nebo hlubokém sněhu, při prudkém stoupání nebo klesání, odrazu ke skoku apod.
Také ve stopě psa se někdy neotisknou drápy nebo nejsou vidět, např. v roztátém nebo prachovém sněhu, a stopa se pak může podobat rysí. Spolehlivý znak, podle kterého lze stopu rysa odlišit, je propadlý nebo rovný horní vrchol dlaňového polštářku (patního mozolu) ve stopě rysa. U psa nebo vlka je vrchol největšího mozolu naopak vypouklý. Odlišné je také postavení a tvaru prstů – u psa jsou prsty nahloučeny k sobě, přičemž krajní prsty jsou trojúhelníkového tvaru. Rys má mezi prsty více volného místa, krajní prsty jsou oválné a směřují dopředu, ne do stran.
Stopní dráha
Rys se nejčastěji pohybuje chůzí nebo pomalým klusem, kdy klade zadní tlapu do stopy přední, takže vznikají dvojotisky, někdy ne zcela přesné. Při normální chůzi bývá délka kroku asi 80 cm, při klusu až 130 cm, při rychlém úprku kolem 150 cm a při skoku i několik metrů. Konkrétní rozměry samozřejmě závisí na pohlaví, stáří a velikosti zvířete.
Někdy také rys krok tzv. „drobí“ – stopy jsou pak hodně natěsnané k sobě. Na rozdíl od vlka rys obvykle nečáruje – v jeho stopní dráze (v chůzi) jsou dobře patrné levé a pravé řádky stop. Jako ve všem, co se týká přírody, se však i zde objevují výjimky v podobě rysích drah se stopami tvořícími přímku.
Rysové s oblibou chodí po padlých kmenech, které jim usnadňují chůzi terénem a které často využívají jako „lávky“ přes prohlubně a koryta potoků. Rádi se rovněž pohybují podél skal či po skalních římsách a vrcholcích. Často procházejí těsně kolem pařezů, vývratů, kmenů trčících do cesty nebo i neobývaných dřevěných budov, které značkují močí nebo se otírají o výčnělky, na nichž se někdy zachytí jejich chlupy. Pro odpočinek si rys často vybírá vyvýšené místo, ze kterého má dobrý rozhled, ať už se jedná o vrchol vývratu, pařez, zasněženou terénní nerovnost či vrcholek skály.
Trus
Trus rysa tvoří jednotlivé kulovité nebo válcovité kousky se zašpičatělým koncem o průměru asi 2,5 cm. Zpočátku je tmavý a lesklý, postupem času světlá. Často obsahuje hodně chlupů, ale žádné zbytky rostlinné potravy. Pronikavě páchne „kočičinou“. Uvnitř svého teritoria rys často (ale ne vždy) trus zahrabává. V zimě jej lze při sledování stopní dráhy objevit, je však potřeba pozorně sledovat terén a prohlížet podezřelá místa.
Kořist
Při lovu rys využívá momentu překvapení. Po krátkém pronásledování, pokud je úspěšný, kořist zabíjí většinou udušením – na krku zvířete jsou patrné pouze nevelké, ale hluboké otvory po rysích zubech; krevní podlitina je minimální. Při závěrečném boji se rys snaží zmítající se kořist zachytit tlapami s vytaženými ostrými drápy a někdy tak prořízne kůži oběti hluboko do masa. Usmrcenou kořist většinou načíná na kýtách, vzácněji na plecích.
Víte, že...najednou dokáže rys zkonzumovat jen 1–3 kg masa? Proto se ke kořisti pravidelně vrací, pokud není vyrušován. Při odchodu rys někdy zbytek ulovené potravy, především její načatou část, překrývá trávou, listím nebo sněhem, aby ji uchránil před mrchožravými zvířaty. Přesto jeho úlovek často najdou a konzumují lišky, kuny, krkavci, káňata, divočáci či jezevci. Ponechává jen silné kosti, nohy, hlavu a kůži, kterou někdy během konzumace postupně ohrnuje přes hlavu kořisti.
