English version

Příběh domestikace

Otázka, zda původ psa můžeme skutečně hledat pouze ve vlkovi (Canis lupus), byla dlouho předmětem vědeckých sporů. Podle jedné z teorií (zastávané např. zakladatelem etologie Konradem Lorenzem) patřil k předkům vlka také šakal a na americkém kontinentě kojot. Na základě moderních analýz mitochondriální DNA však bylo jednoznačně prokázáno, že předkem psa domácího je skutečně vlk obecný.

Proces domestikace vlka a jeho přeměna ve psa1 začal před mnoha tisíci lety. Docházelo k tomu pravděpodobně v různých časových údobích a v různých oblastech severní polokoule, protože předkové psa vykazují velikou variabilitu co do tělesné stavby a velikosti. Obecně v průběhu domestikace došlo ke zmenšení hmotnosti mozku v porovnání s vlkem až o 30 procent (zmenšila se smyslová centra, zhoršila samostatnost při řešení problémů, zlepšila cvičitelnost a závislost na člověku) a došlo také ke změně hlasových projevů (vlci neštěkají, pouze kňučí a vyjí). Psi na rozdíl od vlků nejsou schopni spolupracovat při lovu velké kořisti a společně se nepodílejí na péči o mláďata.

Předpokládá se, že pes byl prvním domestikovaným zvířetem vůbec. Až za ním pak následoval kur, ovce, koza, tur, prase atd. „Ochočení vlci" žili v pravěkých domácnostech patrně dlouho předtím, než společný život člověkem zanechal na jejich tělesné stavbě stopy čitelné pro dnešní archeology. Proces domestikace však každopádně neprobíhal snadno. Přirozené instinkty divokého zvířete se u vlka nikdy nepodaří zcela vykořenit - je možné jej (v rámci jedné generace) ochočit, nikoli však domestikovat .

Protože se vlci živí mimo jiné mršinami, bylo pro ně zřejmě výhodné se zdržovat poblíž lidských sídel, kde mohli přiživovat na zbytcích. Poté co několik generací vlků žilo v blízkosti lidských sídel, je možné, že si na přítomnost člověka částečně zvykli. Společné soužití mohlo usnadnit i to, že komunikační prostředky vlků, založené zejména na pohybech těla či mimických svalů, jsou pro člověka poměrně dobře čitelné. A naopak - oproti jiným zvířatům vlci (a v daleko větší míře samozřejmě domácí psi) výrazně vynikají ve schopnostech chápat lidské komunikační prostředky.

Vzhledem k přirozené plachosti vlků však není však pravděpodobné, že by se dospělí vlci postupem času samovolně začlenili do lidské domácnosti. Jiná situace mohla nastat v případě vlčích mláďat ‒ vlčata osvojená a vychovaná člověkem se mohla částečně přizpůsobit životu v lidské skupině, případně se i množit. Asyrské památky dokonce ukazují ženy se štěňaty u prsu; podobné sošky byly nalezeny i v Mexiku a stejný zvyk se zachoval i u některých přírodních národů na Nové Guineji, Jižní Americe nebo Africe.

Vzájemné soužití lidí a psů bylo patrně zpočátku založeno na jakémsi citovém vztahu, protože pes žádný konkrétní užitek nepřinášel. Trvalo velmi dlouho, než se z vlků-psů stali skuteční pomocníci při lovu, pasení stád apod. V některých částech světa slouží psi jako potrava, ale protože jsou to převážně masožravá zvířata, a tudíž mají ve srovnání s býložravci horší výživnou hodnotu, k těmto účelům se patrně nechovali. Důkazem, že pes byl pro člověka blízkým tvorem, je nález paleolitického hrobu na území severního Izraele z doby přibližně před 12 000 lety. Kosterní pozůstatky psa a člověka zde spočívaly vedle sebe, paže člověka byla obtočena kolem krku psa a ruka spočívala na jeho rameni.

 

1 Podle názoru vědců mohl počátek domestikace nastat v roce 10 000, ale také až 135 000 př. Kr.

2 Vlci mají mj. panický strach z ohně, ve stresu se mohou chovat nepředvídatelně a dokonce se vrhnout na svého pána. (Lopez 2000, Mech 2006)

 

 

Copyright © Hnuti DUHA Olomouc

vytvořil Michal Kandr